Stává se vám, že někdo, kdo vám byl dříve největší přítel, najednou je vaše největší nepřítel? Že když někdo nesouhlasí s vámi, okamžitě ho považujete za zlého? Že vztahy se vám stále rozpadají, protože nikdy neexistuje „střední cesta“? Pokud ano, možná jste se setkali s černobílým myšlením - nejen u druhých, ale možná i u sebe.
Co je černobílé myšlení a proč to děláme?
Černobílé myšlení, nebo také štěpení, je psychologický obranný mechanismus, kdy člověk vnímá svět jen jako „dobrý“ nebo „špatný“. Nikdy „něco mezi“. Osoba, která takto myslí, nemůže přijmout, že někdo může být zároveň laskavý i hrubý, důvěryhodný i podvodný. Je to jako kdybyste měli pouze dva tlačítka: bílé a černé. Všechno ostatní je neviditelné.
Tento mechanismus poprvé systematicky popisovala Melanie Kleinová ve 20. století. Zjistila, že malé děti, které ještě nejsou schopny integrovat složité emoce, vnímají svou matku jako „dobrou“ (když je krmit) a „špatnou“ (když ji nechává plakat). To je normální - děti se musí naučit, že jedna osoba může být zároveň oběma. Ale někteří lidé to nikdy nezvládnou. Zůstávají v tomto režimu i jako dospělí.
V klinické psychologii je to běžné u lidí s hraniční poruchou osobnosti, ale nejen tam. Černobílé myšlení se objevuje i u lidí s narcistickými rysy, u těch, kdo mají silné traumata z dětství, nebo u těch, kdo žili v prostředí, kde byla „jedna pravda“ a všechno ostatní bylo „lezáctví“.
Proč je to problém?
Když myslíte černobíle, žijete v konstantním napětí. Vztahy se rozpadají, protože nikdy nejste spokojeni. Když někdo udělá jednu chybu, „ztratil všechno“. Když se někdo chová dobře, je „ideál“. Ale ideály se zhroutí - a když ano, reakce je katastrofální.
Představte si, že máte přítele, kterého považujete za „dobrého“. Pak vám řekne, že nemůže přijít na vaši oslavu, protože má práci. Okamžitě ho označíte za „zlého“, „nepřátelského“, „nepříjemného“. Ztratil jste ho - a ne proto, že byl zlý, ale protože vaše myšlení nemá prostor pro kompromis. Problém není v něm. Problém je v vaší schopnosti vnímat svět.
Podle psychiatra Otta Kernberga je černobílé myšlení klíčovým znakem hraniční organizace osobnosti. Lidé s touto strukturou mají nejistou identitu, silné strachy z opuštění a neschopnost udržovat stabilní vztahy. Jejich myšlení je jako zrcadlo - když se někdo změní, zrcadlo se rozbije. A musí se najít nový „dobrý“ objekt, aby se zrcadlo znovu sestavilo.
Je to jen pro „porušené“ lidi?
Není. Černobílé myšlení není vždy patologické. V adolescenci je běžné. Mladí lidé často považují rodiče za „nepřátele“ a učitele za „nepřátelské autority“. Je to součást vývoje - učí se sebeurčit a hledat hranice. Ale někteří z nich se k tomu nevrátí. Zůstanou v tomto režimu i v dospělosti.
Na druhé straně - v některých kulturách nebo politických systémech je černobílé myšlení dokonce podporováno. „Buďte s námi nebo proti nám.“ „Buďte čistí nebo zlí.“ „Nikdo není neutrální.“ Toto není jen psychologický problém - je to i sociální a politický mechanismus. A to znamená, že černobílé myšlení není jen o jednotlivci. Je to i o tom, jak společnost funguje.
Co terapeut dělá, když s tím pracuje?
Většina psychoterapeutů v Česku nemá oficiální „manuál“ pro práci se štěpením. Neexistuje žádný standardní protokol, jako u depresí nebo úzkostí. Ale zkušení terapeuti vědí, co dělat.
První krok je identifikace. Terapeut si všimne, když pacient mluví o „všech“ nebo „nikdy“, „vždycky“ nebo „žádný“. Když řekne: „Můj bývalý partner byl úplně zlý.“ Nebo: „Všichni mě zklamali.“ Terapeut nekomentuje. Neříká: „To není pravda.“ Místo toho řekne: „Co jste cítil, když jste to řekl?“
Druhý krok je zjemňování. Terapeut pomáhá pacientovi najít odstíny. „Byl někdy něco dobrého v tomto vztahu?“ „Byl někdy okamžik, kdy jste si myslel, že vás opravdu slyší?“ „Co se stalo, když jste si toho všiml?“
Třetí krok je integrace. Tady se člověk učí, že lidé nejsou „dobří“ nebo „špatní“. Jsou lidé. S vlastními slabostmi, zkušenostmi, bolestmi. A on sám také. Nejsou jen „věčně dobrý“ nebo „věčně zlý“. Je to jako naučit se vidět večerní oblohu - ne jen černou nebo bílou, ale modrou, fialovou, oranžovou, růžovou.
Terapie se obvykle táhne měsíce, někdy roky. Nejde o to „odstranit“ černobílé myšlení. Jde o to, aby se člověk naučil zastavit se předtím, než se rozhodne, že někdo je „zlo“.
Co můžete udělat sami?
Nemusíte jít k terapeutovi, abyste začali pracovat na tom. Tady je jednoduchý postup, který můžete použít každý den:
- Zaznamenejte - když si všimnete, že myslíte „všechno nebo nic“, napište si to. „Můj šéf je úplně nevrlý.“
- Zamyslete se - „Byl někdy okamžik, kdy byl laskavý?“ „Co se stalo, když jste ho viděli jinak?“
- Přidejte odstín - „Můj šéf je často nevrlý, ale včera mi pomohl s projektem.“
- Pozorujte svou reakci - Co se stane, když připustíte, že někdo může být i trochu dobrý i trochu špatný? Cítíte se nejistě? Rozčílíte se? To je signál, že se blížíte ke změně.
Tento postup není rychlý. Ale je pravdivý. A výsledkem je, že vztahy se začnou měnit. Ne proto, že se lidé změnili. Ale proto, že se vy změnili.
Co se stane, když to necháte být?
Když nepracujete s černobílým myšlením, žijete v cyklu. Vztahy se opakují. Stejné konflikty. Stejné zklamání. Stejné pocity, že „svět je proti vám“.
Ve vztazích se stáváte „příliš závislým“ nebo „příliš odtažitým“. V práci jste buď „ideální zaměstnanec“, nebo „nevyhovující“. V politice jste buď „radikálně levý“, nebo „radikálně pravý“. Nikdy nejste prostě… člověk.
A to je největší cena. Nejen ztráta vztahů. Ale ztráta sebe sama. Když se vždycky musíte rozhodnout, kdo je „dobrý“ a kdo je „špatný“, nezbývá vám místo na to, abyste se ptali: „Kdo jsem já?“
Je možné se z toho vysvobodit?
Ano. Ale ne rychle. A ne sám.
Je to jako naučit se chodit po špičkách, když jste vždycky chodili jen po patách. Je to nepřirozené. Je to nejisté. Ale možné. Lidé, kteří se k tomu odváží, říkají, že to je jako „přijít k sobě“. Ne že by se stali „perfektními“. Ale že se stali pravdivějšími.
Někteří z nich se naučí přiznat: „Mám strach, že bych mohl být zlý.“ „Mám strach, že bych mohl být opuštěn.“ „Mám strach, že bych mohl být obyčejný.“
A to je první krok k tomu, aby se černobílé myšlení přeměnilo v šedé myšlení. A šedé myšlení je jediné, které opravdu žije.
Je černobílé myšlení stejné jako narcismus?
Ne, ale často se překrývají. Narcistické osoby často používají černobílé myšlení, aby si udržely pocit výjimečnosti - když někdo nesouhlasí, je „zlo“ nebo „zrádce“. Ale ne všichni, kdo myslí černobíle, jsou narcisté. Někteří to dělají z úzkosti, z trauma nebo z nezralosti. Je to obrana, ne vlastnost osobnosti.
Může černobílé myšlení být příčinou rozvodu?
Ano, často. Když jedna strana vnímá druhou jako „vždycky špatnou“ nebo „vždycky dobrou“, vztah se nestabilizuje. Každá chyba se stává „důkazem“, že „všechno bylo lží“. Když se vztah začne zlepšovat, druhá strana může okamžitě přeměnit „dobrého“ partnera na „zlého“, protože to je jediný způsob, jak udržet kontrolu nad emocemi. Rozvody způsobené černobílým myšlením jsou často násilné, nejen emocionálně, ale i fyzicky.
Je černobílé myšlení dědičné?
Nejsou dědičné myšlení, ale dědičná je riziková prostředí. Děti, které rostly v rodinách, kde byla jen jedna pravda („Maminka je svatá“, „Táta je zlý“), se často učí černobílé myšlení jako jediný způsob, jak přežít. Je to učení, ne genetika. Ale pokud se v rodině neřeší emoce, šance na překonání je nižší.
Jak poznám, že to dělám já?
Když si všimnete, že: 1) Vaše vztahy se často rozpadají kvůli „nepředvídatelným“ změnám, 2) Když někdo nesouhlasí, okamžitě ho považujete za „vraha“, 3) Vždycky víte, kdo je „dobrý“ a kdo je „zlo“, 4) Nemůžete přijmout, že někdo může být zároveň laskavý a hrubý - pak je to pravděpodobně vaše vlastní strategie. Zkuste si to napsat. Nejprve to necháte být. Pak se zeptejte: „Co jsem ztratil, když jsem to tak viděl?“
Existují v Česku speciální terapeuti pro černobílé myšlení?
Neexistuje oficiální katalog, ale terapeuti, kteří pracují s hraniční poruchou osobnosti, jsou schopni pracovat s černobílým myšlením. Hledáte ty, kteří používají psychodynamickou terapii, schema terapii nebo Dialectical Behavior Therapy (DBT). V Olomouci, Praze nebo Brně najdete několik klinik, které se zaměřují na poruchy osobnosti. Neptejte se: „Děláte černobílé myšlení?“ Ptáte se: „Pracujete s lidmi s hraniční poruchou osobnosti?“
