Když teenagerek řízne ruce, aby se cítila živá, nebo když chlapec opakovaně předávkuje léky, aby zastavil vnitřní bolest, není to pokus o sebevraždu. Je to sebepoškozování - jinak známé jako NSSI (Non-Suicidal Self-Injury). A v České republice to není vzácnost. Každý šestý dospívající už někdy způsobil škodu vlastnímu tělu, a to bez úmyslu zemřít. Toto není fáze, která projde sama. Toto je signál, že něco je vážně špatně - a že potřebuje odbornou pomoc.
Co je NSSI a jak se liší od sebevraždy?
NSSI znamená úmyslné poškozování vlastního těla, ale bez cíle umřít. To je klíčové. Mnoho lidí si myslí, že když někdo řízne, škrábe nebo si třese hlavou o zeď, je to předzvěst smrti. Ale podle výzkumů z Univerzity Palackého to tak není. Většina teenagerek a teenagery, kteří sebepoškozují, to dělají proto, že chtějí zastavit bolest - ne způsobit konec života.
Typické formy NSSI zahrnují řezání kůže, škrábání, kousání, trhání vlasů, předávkování léky nebo sebebití. Tyto chování nejsou náhodná. Jsou mechanizmem, který funguje jako okamžitý „vypínač“ pro intenzivní emoce. Někdo popisuje, že když se řízne, „všechno kolem je najednou ostré a jasné“. Předtím byl v mlze. To není dramatický příběh - je to reálná zkušenost tisíců dětí v ČR.
Podle dat z roku 2023 se sebepoškozováním v Česku potýká přes 70 000 dětí ve věku 11-16 let. Z toho 61 800 je dívek, 13 200 chlapců. U dívek je to 5-6krát častější než u chlapců. Ale to neznamená, že chlapci jsou v bezpečí. Oni začínají později - často kolem 16. roku věku - a jejich chování je často skrytější. Neřízají ruce, ale třeba kousají paže nebo se předávkují léky.
Proč to dělají? Motivace za sebepoškozováním
Nikdo nezačne sebepoškozovat proto, že je „blázen“ nebo „hledá pozornost“. To je nejčastější mýtus. Pravda je mnohem složitější.
Výzkumy z Univerzity Palackého ukazují, že hlavní důvod je regulace emocí - 87 % teenagerek a teenagery to dělá, protože chtějí uklidnit vnitřní bouři. Když je někdo zneužíván, zanedbáván, příliš kritizován nebo se necítí viděn, může se sebepoškozování stát jediným způsobem, jak „přežít“ svůj vlastní vnitřní svět.
Další důvody jsou:
- Potvrzení vlastní existence - 63 % cítí, že „pokud necítím bolest, nejsem skutečný“.
- Trestání sebe - 52 % se domnívá, že si „zaslouží“ bolest.
- Komunikace tísně - 38 % to dělá, protože neví, jak jinak říct: „Pomozte mi“.
Na TikToku a fórech jako TeenLinka.cz se dívky často ozývají: „Je to jediné, co mi pomůže.“ Chlapci říkají: „Cítím se slabý, až to tělo zasáhnu, tak alespoň vím, že něco dělám.“
Toto není závislost na bolesti. Je to závislost na ukončení bolesti. A to je důvod, proč to tak těžko přestane. Když se někdo řízne, uvolní se endorfiny - přirozené látky, které způsobují dočasnou úlevu. Postupem času se mozek naučí: „Bolest = úleva.“ A to je výzva, která potřebuje léčbu - ne trest.
Proč to v Česku roste?
V roce 2023 bylo v ČR diagnostikováno 16 % dospívajících s rizikovým sebepoškozováním. To je na hranici globálních vysokých hodnot. Proč?
- Sociální média: Příběhy o sebepoškozování se šíří rychle - někdy jako „moda“, někdy jako „způsob, jak být viděn“.
- Psychosociální zátěž: Škola, stres, nejistota, neúspěch, porovnávání sebe s jinými - všechno to kumuluje.
- Stigmatizace: Rodiče, učitelé, doktoři často reagují panicí, trestáním nebo ignorancí. To jen zhoršuje situaci.
- Nedostatek školení: Pouze 28 % učitelů středních škol v ČR prošlo jakýmkoli školením o NSSI. Většina neví, jak rozpoznat znamení - a co dělat, když je vidí.
Mezinárodní expert Janis Whitlock říká: „Stigmatizace brání léčbě.“ A v Česku to platí jako nikde jinde. Dítě, které sebepoškozuje, se nejednou vzdá, protože se bojí, že ho rodiče vyhodí z domu, nebo že ho učitel označí za „blázna“.
Když to začne - jak dlouho trvá, než se někdo obrátí na lékaře?
Průměrná doba od prvního sebepoškození k prvnímu kontaktu s terapeutem je 2,7 roku. Dvě a půl roky - a to bez jakéhokoli zásahu.
Proč to trvá tak dlouho? Protože dítě neví, že to je onemocnění. Protože rodiče si myslí, že to „jen fáze“. Protože škola neví, jak reagovat. A protože veřejné zdravotnictví má čekací dobu na specializovanou terapii až 4,8 měsíce.
Veřejné psychiatrické služby pokrývají 65 % trhu. Soukromé kliniky 30 %. A jen 5 % je zajištěno neziskovými organizacemi. V Česku je k dispozici pouze 3 specializovaná centra pro NSSI - v Praze, Brně a Ostravě. Pro dítě z Olomouce, Zlína nebo Hradce Králové to znamená cestu 100-200 km - a to, když už máte zájem o pomoc.
Jak pomoci? Psychoterapeutická léčba
Nejúčinnější léčba NSSI je psychoterapie. A konkrétně dvě metody: kognitivně behaviorální terapie (CBT) a dialekticko-behaviorální terapie (DBT).
CBT se zaměřuje na to, jak dítě myslí o sobě, o svém těle a o světě. Učí ho rozpoznávat negativní myšlenky - jako „jsem ztracený“, „nikdo mě nemá rád“ - a nahrazovat je reálnějšími. Například: „Někdy se cítím ztracený, ale to neznamená, že jsem ztracený navždy.“
DBT je ještě silnější pro NSSI. Vznikla pro lidi s Borderline poruchou, ale ukázala se jako nejúčinnější pro teenagery se sebepoškozováním. DBT učí čtyřem klíčovým dovednostem:
- Emocionální validace - „Tvoje bolest je reálná, a já ji vidím.“
- Náhradní regulace - „Co můžeš dělat místo řezání?“ (např. kousat gumu, chodit rychle, kreslit, zazvonit na přítelkyni)
- Prožívání momentu - „Nech se být v této chvíli, ne v minulosti nebo budoucnosti.“
- Bezpečnostní plán - Když se chceš říznt, kdo ti může zavolat? Kde můžeš jít? Co můžeš udělat, aby to nebylo nebezpečné?
Terapie trvá obvykle 12-16 sezení. V soukromé praxi stojí 800-1 200 Kč za hodinu. Veřejné zdravotnictví je zdarma - ale čeká se na ně 4-5 měsíců.
Úspěšnost je vysoká: 65-70 % teenagerek a teenagery s mírným až středně těžkým projevem přestane sebepoškozovat během jednoho roku terapie. Ale pokud je chování chronické nebo je spojené s jinou poruchou (např. depresí, úzkostí, poruchou příjmu potravy), úspěšnost klesá na 35-40 %.
Co dělat, když si všimnete, že dítě sebepoškozuje?
Nechte paniku. Neobviňujte. Nevyhodíte to jako „fázi“.
První krok: pozorujte. Všimněte si znamení: nové rany, dlouhé rukávy i v létě, časté „náhodné“ zranění, ztráta předmětů, které se ztrácejí v koupelně (nůžky, baterky, léky).
Druhý krok: pozvejte k hovoru. Řekněte: „Všiml jsem si, že máš nějaké značky na ruce. Chceš o tom mluvit? Nemusíš. Ale já jsem tady, když budeš chtít.“
Třetí krok: vyhledejte odborníka. Nečekejte. Neříkejte „zatím se to zkusíme“. Kontaktujte psychologa nebo psychiatra. Pokud nemáte peníze na soukromou praxi, obraťte se na Psychologickou poradnu pro děti a mládež v obci. Většina měst má takovou službu zdarma.
Čtvrtý krok: zajistěte bezpečnost. Neodebírejte všechny nožíky. To jen zvýší frustraci. Ale zjednodušte přístup k nebezpečným předmětům. Změňte koupelnu - uložte léky, baterky, nůžky na zámek. Nejde o kontrolu. Jde o bezpečnost.
Co se mění v Česku v roce 2025?
Je tu naděje. V lednu 2024 začal pilotní projekt Škola bez bolesti, který školí učitele ve 120 středních školách. V lednu 2025 vstoupí v platnost nová verze České klasifikace duševních poruch (ČKDP-7), která poprvé oficiálně uzná NSSI jako samostatnou poruchu - ne jen jako příznak jiného onemocnění.
V roce 2024 se rozšíří síť specializovaných ambulancí o 8 nových center - v menších městech. A v roce 2025 budou zveřejněny výsledky první české klinické studie, která srovnává DBT a ACT (Acceptance and Commitment Therapy) u teenagerek a teenagery.
Mezinárodní výzkum ukazuje, že kombinace terapie a farmakoterapie (např. SSRI antidepresiva) zvyšuje úspěšnost o 22 %. Ale v Česku se léky používají jen v 15 % případů - hlavně kvůli strachu z vedlejších účinků. To se mění. Více lékařů začíná věřit, že léky nejsou řešením, ale mohou být pomůckou - pokud jsou součástí komplexní terapie.
Co se stane, když to nezvládneme?
Podle prognózy České lékařské komory do roku 2027 se počet teenagerek a teenagery s NSSI zvýší o dalších 18-22 %. To znamená, že za tři roky bude v Česku přes 100 000 dětí, které sebepoškozují - a mnoho z nich bude mít chronické chování, které přežije do dospělosti.
Některé děti přestanou. 79,8 % z nich přestane během pěti let. Ale 40 % z nich přestane během prvního roku. A to jen, když dostanou správnou pomoc.
Sebepoškozování není záležitost, která se vyřeší sama. Je to zvuk, který volá: „Něco je špatně.“ A my, dospělí, musíme naučit poslouchat.
