Transpersonální psychoterapie: Jak pracovat s neobvyklými stavy vědomí při léčbě

Transpersonální psychoterapie není o tom, jak změnit myšlenky nebo odstranit příznaky. Je to o tom, co se stane, když se tvé ego rozpadne - a ty se najednou ocitneš v prostoru, kde nejsi jen ty, ale všechno. Tento přístup nevyhodnocuje zážitky jako poruchy, ale jako potenciální cestu k uzdravení. Když člověk prožije stav, ve kterém cítí, že je jedno s vesmírem, nebo že přežil vlastní smrt, tradiční terapie často říká: „To je psychóza.“ Transpersonální psychoterapie říká: „To je možná léčba.“

Co je transpersonální psychoterapie skutečně?

Transpersonální psychoterapie vychází z myšlenky, že lidské vědomí je mnohem širší, než nám běžný život umožňuje vnímat. Není to jen o tom, jak se vypořádat s traumatem nebo změnit negativní vzorce. Je to o tom, jak se dostat za hranice „já“ - když se přestaneš cítit jako oddělená bytost a začneš vnímat spojení se vším kolem. Tento přístup se vyvinul v 60. a 70. letech 20. století, hlavně díky práci českého psychiatra Stanislava Grofa, který po experimentech s LSD v Praze přešel k metodám, které nevyžadují léky. Dnes je to „čtvrtá síla“ psychologie, po psychoanalýze, behaviorismu a humanistické psychologii.

Nejde o náboženství, nejde o mystiku. Je to terapeutický proces, který využívá stavy, které lidé zažívají při meditaci, těžkém stresu, tělesném vyčerpání, nebo i při náhlém ztrátě blízké osoby. Tyto stavy nejsou „nemocné“ - jsou přirozené. Jen je naše kultura nechává být v tění.

Co se děje během holotropního dýchání?

Nejznámější metodou transpersonální psychoterapie je holotropní dýchání. Vytvořil ho Stanislav Grof spolu s jeho manželkou Christinou v roce 1975. Není to jen rychlé dýchání. Je to intenzivní, rytmické dýchání po dobu 2-3 hodin, doprovázené speciální hudbou, která se mění podle fáze zážitku. Klient leží na podložce, oči má zavřené, a terapeut ho jen podporuje - nesmí nic říkat, nesmí nic dělat. Proces je veden „vlastní léčebnou inteligencí“ klienta.

Co se může stát? Někteří lidé zažijí obrovský emocionální výbuch - pláč, hřích, úleva. Jiní se ocitnou v dětských vzpomínkách, jako by znovu prožívali porod. Někdo cítí, že je hvězda, nebo že se spojil s předkem, kterého nikdy neznal. Někdo prožije „smrt“ - úplnou ztrátu vědomí, a pak se „probudí“ jiným člověkem.

To všechno není „fantazie“. Je to neurologický a psychologický proces. Intenzivní dýchání zvyšuje hladinu kyslíku v mozku, ovlivňuje limbický systém, uvolňuje skryté emoce. Ale hlavní je, že tento stav umožňuje přístup k částem psychiky, které se běžně nezobrazují - jako kdyby se otevřela dveře, které jsi nikdy neviděl.

Kdo tohle potřebuje?

Transpersonální psychoterapie není pro každého. Není to řešení pro akutní psychózy, těžké poruchy osobnosti nebo při užívání psychotropních látek. Ale pro některé lidé je jedinou cestou ven z propasti.

Nejčastěji se k ní obrací ženy ve věku 30-50 let, které už vyzkoušely CBT, analytickou terapii nebo léky a stále se cítí prázdné. Někdy to není depresivní příznak - je to otázka: „Proč žiju?“ Nebo: „Co je za tím vším?“

Uživatelka Martina z Olomouce, která prošla 10 let kognitivně-behaviorální terapií, říká: „Po holotropním dýchání jsem poprvé cítila, že mám vnitřní jadro - ne jen způsob, jak se vyhnout bolesti.“ Integrace tohoto zážitku jí ale trvala tři měsíce. Nebylo to „vyhození problému“ - bylo to „přijetí celého sebe“.

Naopak uživatel Petr z Brna po jednom sezení měl dva týdny halucinací. Terapeut mu neřekl, že některé lidé reagují na dýchání jako na psychedelikum - a že je potřeba příprava, ne jen „přijít a dýchat“.

Je to bezpečné?

Kritici říkají: „To je nebezpečné.“ Český klub skeptiků Sisyfos mu udělil dvě ceny „Bludný balvan“ za pseudovědu. Prof. Jiří Raboch varuje: „Vyvolávání mimořádných stavů může probudit latentní psychózu.“ A má pravdu - pokud to dělá někdo bez přípravy.

Ale když to dělá terapeut, který absolvoval 200 hodin teorie a 150 hodin praxe - jako Grof Transpersonal Training - je to jiné. Terapeut neřeší, co se děje. Pouze dodržuje bezpečné prostředí. Není to „vedení“ - je to „přítomnost“. Pokud klient začne křičet, neříká se mu: „Už to končí.“ Ale: „Jsi v bezpečí. Můžeš to prožít.“

Studie z Frontiers in Psychology (2021) ukázaly, že kombinace transpersonálních přístupů s tradiční terapií zvyšuje úspěšnost léčby chronické depresie o 23 %. To není malé číslo. A když se podíváš na výsledky u lidí, kteří se cítili „ztraceni“ po desetiletích terapie - většina z nich říká: „Nikdy jsem si nevěřil, že bych mohl být celý.“

Co se děje v Česku?

V Česku není transpersonální psychoterapie státně uznávaná. Neexistuje žádný vzdělávací program v univerzitních kurzech. Ale existují terapeuté. Asi 45 z nich pracuje v celé republice. Většina z nich má zkušenosti s humanistickou psychoterapií nebo tělesně orientovanými metodami. Většina z nich se připravuje na kurzech České transpersonální společnosti - 120 hodin teorie, 80 hodin praxe, za 25 000 Kč.

Cena jednoho sezení holotropního dýchání je mezi 1 500 a 3 000 Kč. To je drahé. Ale pro některé je to levnější než 10 let léků a neúspěšných terapií. Většina klientů má vysokoškolské vzdělání, předchozí zkušenosti s terapií a hledá hlubší význam. Nejsou to „zázrační“ lidé. Jsou to lidé, kteří už všechno vyzkoušeli - a stále nejsou spokojení.

Co věda říká?

Podle analýzy v Journal of Psychoactive Drugs (2022) jen 12 % studií o transpersonální psychoterapii splňuje standardy evidence-based medicíny. To je fakt. Není to vědecky dokázané jako lék na hypertenzi. Ale není to ani „pseudověda“. Je to oblast, která čeká na vědeckou validaci.

Univerzita Hradec Králové v roce 2023 spustila pilotní výzkum s grantem 2,8 milionu Kč. Cílem je zjistit, jak se transpersonální přístupy chovají u lidí s chronickou únavou a emocionální vyčerpáností. Pokud se podaří publikovat pět kvalitních studií do roku 2026, říká profesor Kenneth Pendon z University of West Georgia, má šanci 60 %, že se tento přístup začne používat i v mainstreamové psychoterapii.

Je to jako když v 80. letech říkali: „Meditace je jen náboženský obřad.“ Dnes ji používají nemocnice, armáda, firmy. Transpersonální psychoterapie je na stejném místě - v přechodu mezi okrajem a středem.

Když to začneš, co dál?

Největší chyba je myslet si, že „zážitek“ je konec. Je to začátek. Integrace je nejtěžší část. Může trvat týdny, měsíce. Někdo potřebuje denní meditaci. Někdo potřebuje psát. Někdo potřebuje hovořit s terapeutem, který rozumí tomu, co se stalo.

Neexistuje „správná“ cesta. Ale existuje jedna věc, která je vždycky důležitá: nepřestávej být přítomný. Zážitek ti neřekne, jak žít. Řekne ti, kdo jsi - když se nebráníš.

Transpersonální psychoterapie není o tom, aby ses stal „lepším“. Je o tom, aby ses stal „úplným“.