Na českém trhu s psychoterapií se dlouho vyskytovala dvojí realita. Jedna část služeb byla součástí zdravotnického systému, druhá - tisíce poskytovatelů - fungovala v právní tmě. Do roku 2025 mohl kdokoliv s živnostenským listem "Poradenská a konzultační činnost" nabízet psychoterapii. Bez vzdělání. Bez supervize. Bez kontroly. A to přesně proto, že stát neměl jasná pravidla. Dnes je to jinak. V červnu 2025 schválil parlament změnu živnostenského zákona, která poprvé v historii Česka legálně definuje, kdo může psychoterapii poskytovat mimo zdravotnictví. A to není jen technická úprava. Je to převrat.
Co je psychoterapie ve zdravotnictví?
Psychoterapie ve zdravotnictví je řízená zákonem. Je součástí systému veřejného zdravotního pojištění. Aby jí mohl poskytovat někdo ve veřejné nemocnici nebo zdravotnickém zařízení, musí být lékařem nebo klinickým psychologem. Musí mít specializaci - například klinická psychologie, psychiatrie nebo psychoterapie. Musí absolvovat akreditovaný výcvik, který trvá minimálně čtyři roky, s 700 hodinami teorie, 600 hodinami vlastní terapie a 300 hodinami supervize. To vše je kontrolováno Ministerstvem zdravotnictví a Českou lékařskou komorou.
Pro klienta to znamená, že pokud má diagnózu - třeba úzkostná porucha, depresivní porucha nebo posttraumatická stresová porucha - může si psychoterapii nechat hradit pojišťovna. V ideálním případě. V praxi je to jinak. Čekací doby jsou obrovské. V některých oblastech Česka čekají lidé na termín u psychoterapeuta na pojišťovnu 18 měsíců. Některá zařízení mají "stop stav" už několik let. Důvod? Není dost klinických psychologů. V Česku je jich asi 15 na 100 000 obyvatel. Ve Švédsku je jich 90, ve Německu 100. A my se divíme, že lidé hledají jiné možnosti.
Co bylo psychoterapií mimo zdravotnictví?
Před zářím 2025 byla psychoterapie mimo zdravotnictví právní pomezí. Někteří poskytovatelé měli magisterské vzdělání v psychologii, absolvovali výcvik, měli supervizi. Ale mnozí jen měli živnostenský list. A ten mohl být získaný za pár dní. Někdo zde mohl být bývalý učitel, který si přečetl knížku o psychologii. Někdo mohl být bývalý manažer, který se zapsal na kurz "Jak být dobrý poradce". A všechno to mohlo být označeno jako "psychoterapie". Bez kontroly. Bez záruky. Bez odpovědnosti.
Podle odhadů České asociace pro psychoterapii z roku 2024 poskytovalo psychoterapii mimo zdravotnictví přibližně 3 000 lidí. Z nich jen 40 % mělo skutečnou psychoterapeutickou kvalifikaci. Zbytek - 1 800 lidí - ne. A přesto jim klienti věřili. Proč? Protože neměli jinou možnost. Čekání na pojišťovnu bylo příliš dlouhé. A když někdo přišel s úzkostí, depresemi nebo problémy v manželství, nechtěl čekat rok. Chcel pomoci hned.
Co se změnilo v roce 2025?
Od 1. října 2025 je psychoterapie mimo zdravotnictví vázaná živnost. To znamená, že už nemůžete jen tak založit živnost a začít poskytovat psychoterapii. Musíte splnit přesné podmínky:
- Mít magisterské vzdělání v psychologii nebo pedagogice
- Absolvovat akreditovaný psychoterapeutický výcvik trvající minimálně 4 roky
- Provést 700 hodin teoretické výuky
- Provést 600 hodin vlastní terapie (to znamená, že jste sami byli klientem u jiného psychoterapeuta)
- Provést 300 hodin supervize (pravidelné konzultace s odborníkem, který vás školí)
Tyto požadavky jsou stejné jako pro psychoterapeuty ve zdravotnictví. Rozdíl je jen v tom, že ti ve zdravotnictví pracují s diagnózami a mají přístup k lékům a lékařskému výzkumu. Ti mimo zdravotnictví se zaměřují více na včasnou podporu, prevenci a životní problémy - rozvod, stres na práci, problémy s dětmi, hledání smyslu života. To není méně důležité. Je to jiné.
Rozdíly v praxi: Kdo co dělá?
Představte si dvě osoby. První je klinický psycholog v nemocnici. Pracuje s pacientem, který má diagnostikovanou depresi. Má přístup k lékům, může komunikovat s psychiatrem, může vyplňovat lékařské dokumenty. Jeho práce je orientovaná na zmírnění příznaků poruchy.
Druhá osoba je psychoterapeut mimo zdravotnictví. Pracuje s klientem, který se cítí vyčerpaný, nemá smysl v práci, má problémy s komunikací s partnerem. Nemá diagnózu. Nechce léky. Chce pochopit, proč se cítí takhle. A chce se změnit. Ten psychoterapeut nemůže vydávat diagnózy, nemůže předepisovat léky, ale může pracovat s emocemi, vztahy, životními výzvami. A to je důležité. Mnoho lidí nečeká na diagnózu. Čekají na to, aby se cítili lépe.
Psychoterapeuti ve zdravotnictví často nemají dost času na hlubokou práci. Mají 15 minut na klienta. Psychoterapeuti mimo zdravotnictví mají 50 minut. A většinou více. Protože je to jejich živnost. A protože klient platí. A protože se jedná o příležitost, kterou si klient vybral - ne kterou mu přidělila pojišťovna.
Proč je to důležité pro klienta?
Když jste klient, nechcete jen "nějakou psychoterapii". Chcete bezpečnou, kvalitní a odbornou. Před rokem 2025 jste museli důvěřovat. Teď máte jasná pravidla. Můžete se zeptat: "Máte certifikát o absolvování akreditovaného výcviku?" Můžete požádat o dokumenty. Můžete zkontrolovat, jestli je váš psychoterapeut registrován jako vázaná živnost. To je nová možnost. To je ochrana.
Ale je tu ještě jedna věc. Psychoterapie mimo zdravotnictví je stále placená. To znamená, že se stále vytváří nerovnost. Kdo má peníze, může dostat pomoc rychle. Kdo nemá, musí čekat. A to je problém, který nová legislativa neřeší. Je to otázka přístupnosti. A ta bude dalším výzvou.
Co se stane se starými poskytovateli?
Stávající poskytovatelé psychoterapie mimo zdravotnictví měli do 12 měsíců od účinnosti zákona - tedy do září 2026 - přejít na nový systém. To znamená, že ti, kteří nemají magisterské vzdělání nebo neabsolvovali výcvik, už nemohou poskytovat psychoterapii. Mohou se stát poradci, lektory, trenéři. Ale ne psychoterapeuti. To je velká změna. Mnoho malých praxí se muselo přizpůsobit. Některé zavřely. Jiné se přeškolily. A někteří lidé, kteří pracovali desítky let, se teď ocitli v právní nejistotě.
Je to bolestivé. Ale potřebné. Když si člověk nechá poskytnout psychoterapii od někoho, kdo nemá vzdělání, je to jako jít k lékaři, který neabsolvoval medicínu. To se nedá tolerovat.
Co je budoucnost?
Nová legislativa je jen začátek. Teď se musí zjistit, jestli systém funguje. Budou krajské hygienické stanice kontrolovat, jestli psychoterapeuti splňují podmínky. Budou se sledovat stížnosti. Budou se měřit výsledky. A hlavně - budou se snažit spojit oba systémy. Možná bude možné, aby klinický psycholog v nemocnici mohl přesměrovat klienta na psychoterapeuta mimo zdravotnictví, pokud nemá čas. Možná bude možné, aby někdo, kdo má diagnózu, mohl začít s lékařem a pokračovat s psychoterapeutem mimo zdravotnictví. To by znamenalo skutečnou integraci.
Ještě před pěti lety se o tomto všem mluvilo jen v odborných kruzích. Dnes je to zákon. A to je důkaz, že veřejnost začala chápat, že duševní zdraví není luxus. Je to základní lidské právo. A jakékoli služby, které ho chrání, musí být bezpečné. Odborné. A důvěryhodné.
Nová pravidla neznamenají, že psychoterapie bude levnější. Neznamenají, že čekací doby zmizí. Ale znamenají, že už nebudete muset hádat, jestli váš terapeut ví, co dělá. A to je větší změna, než se na první pohled zdá.
