Co opravdu dělá rozdíl v psychoterapii?
Když hledáš terapeuta, často se setkáš s otázkou: Je důležitější, aby byl starší a měl více let zkušeností, nebo stačí, když je mladý, ale energický a empatický? Mnoho lidí si myslí, že čím starší terapeut, tím lepší. Ale je to pravda? Nebo je to jen předsudek, který nám vkládají společnost a naše vlastní obavy?
Skutečnost je jednodušší, než se zdá. Věk terapeuta sám o sobě neznamená nic. Žádný lék, žádná technika, žádná teorie nezachrání klienta, pokud terapeut není schopen vytvořit skutečný, lidský kontakt. Klienti, kteří už terapii zkoušeli, říkají: nejvíc je důležité, aby terapeut naslouchal - 92 % jich to uvedlo jako klíčové. A důvěra? 87 % říká, že bez ní se nic neděje. Věk? Jen 23 % ho považuje za důležitý. Počet let praxe? Jen 31 %.
Zkušenost není jen počet let - je to schopnost zvládat složitost
Zkušený terapeut není ten, kdo pracuje 20 let. Je to ten, kdo prošel tisíce sezení, kteří ho naučili, jak se chovat, když se klient rozpláče, když se zatváří, že je všechno v pořádku, nebo když ho napadne, že terapeut je „jen výměnka“ za jeho rodiče.
Studie z Masarykovy univerzity (2023) ukazuje, že terapeuti s 5-10 lety praxe dosahují stejných výsledků jako ti s 20+ lety, když jde o základní dovednosti - naslouchání, empatii, jasnou komunikaci. Ale když se přidá složitost - poruchy osobnosti, dlouhodobé trauma, závislosti - rozdíl se objeví. Ti s 15+ lety praxe dosahují úspěšnosti 68 %, zatímco začátečníci jen 52 %. Proč? Protože zkušení terapeuti neztrácejí hlavu, když se vztah začne obracet. Ví, co je přenos, co je protipřenos, a nechají to být, aniž by se do toho zapletli.
Co se děje v prvních 5 sezeních?
Když jsi klient, neřešíš, jestli terapeut má 30 nebo 50 let. Řešíš: „Cítím se tady bezpečně?“ „Můžu říct cokoli?“ „Nechá mě, abych byl, jak jsem?“
Prvních pět sezení rozhoduje o tom, zda terapie půjde dál. Pokud se ti během těchto týdnů nezdá, že terapeut tě opravdu slyší - ne jen odpovídá, ale chytá, co neříkáš - pravděpodobně to zkusíš ještě jednou. A ne u něj.
Největší chyba, kterou klienti dělají: hledají „ideálního“ terapeuta podle kritérií, které nejsou klíčové. Neříká se ti, že musí být starší než ty. Neříká se ti, že musí mít titul z Oxfordu. Říká se ti: „Je schopný být přítomen?“
Emoce nejsou věkem - jsou přítomností
Je možné, že 28letý terapeut má větší emocionální dostupnost než 60letý. A naopak. Věk nezaručuje hloubku. Přítomnost ano.
Psycholog Jiří Růžička říká, že psychoterapie je „cesta ke svobodě“. A svoboda nevzniká výkladem. Vzniká v okamžiku, kdy si klient řekne: „Tady mě nikdo neřeší. Tady jsem prostě já.“ A to se stane jen tehdy, když terapeut nezakrývá své pocity, nezakrývá svou únavu, nezakrývá svou nejistotu. Nejde o to, aby byl dokonalý. Jde o to, aby byl živý.
Studie z Psychologie.cz (2023) říká: „Duše pozná, co léčí a co je jen náhražka.“ Když terapeut zůstane jen v roli „odborníka“, klient to cítí. Když se snaží být „přátelský“, klient to cítí. Ale když je prostý, přirozený, trochu nejistý - to je ten moment, kdy se začne dít změna.
Co se stane, když terapeut není připravený?
Zkušenost není jen o tom, kolik lidí jsi léčil. Je to o tom, kolik vlastních bojů jsi přežil, kolik vlastních ran jsi zpracoval, kolik vlastních emocí jsi naučil nechat být, aniž bys je přenášel na klienta.
Terapeut, který nemá dostatečnou vlastní stabilitu, může způsobit újmu. Ne proto, že je zlý. Ale proto, že je unavený, zneužívá terapii jako svou terapii, nechává se unášet emocemi klienta, nebo se snaží „zachránit“ někoho, kdo to nechce.
Studie z Inpsy.fss.muni.cz (2023) to nazývá „dvousečná zbraň“. Psychoterapie může pomoci. Ale může i poškodit. A to nejen v případě nekvalifikovaného terapeuta. I zkušený může selhat, když je příliš zapojený do vlastního života, když má vlastní nevyřešené problémy a nechává je přetékat do sezení.
Co hledat - a co ignorovat
Nejsou důležité:
- Je terapeut starší než ty?
- Má titul z prestižní univerzity?
- Má 20 let praxe?
- Je známý v médiích?
Jsou důležité:
- Umí naslouchat - opravdu? Nejen čekat na svou řadu?
- Vytváří bezpečný prostor, kde se můžeš rozbít?
- Nemá potřebu být „pravý“ nebo „větší“?
- Umí říct: „To nevím.“ nebo „Tady jsem taky nejsem jistý.“?
- Je přirozený - ne příliš profesionální, ne příliš přátelský - prostě přítomný?
Pokud se ti během prvních tří sezení zdá, že terapeut se chová jako „přednášející“, že se snaží tě „napravit“ nebo že ti dává rady, které už znáš - běž pryč. To není terapie. To je konzultace.
Co dělat, když nevíš, koho vybrat?
Nech si dát tři konzultace - tři různé terapeuty. Neříkej si: „Mám najít správného.“ Říkej si: „Kdo z nich mi umožní být sám se sebou?“
Neříkej si: „Kdo má nejvíc zkušeností?“ Říkej si: „Kdo mě nevnímá jako případ?“
Neříkej si: „Kdo je nejstarší?“ Říkej si: „Kdo se na mě dívá jako na člověka, ne jako na diagnózu?“
Neexistuje univerzální odpověď. Ale existuje jednoduchý test: po prvním sezení se zeptej: „Cítím se tady jako člověk?“ Pokud je odpověď ano - máš šanci. Pokud ne - jdi dál. Neztrácej čas.
Závěr: Nezkušenost není chyba - nepravda je chyba
Terapie není o tom, kdo je nejlepší. Je o tom, kdo je pro tebe správný. A ten může být 25 nebo 65. Může být s titulem nebo bez něj. Může být hlasitý nebo tichý. Může být ženský nebo mužský. Důležité je jen jedno: můžeš s ním být bez masky.
Největší chyba výběru terapeuta není to, že jsi vybral někoho mladého. Je to, že jsi vybral někoho, kdo ti říká, co máš cítit, ne kdo ti umožňuje cítit to, co opravdu cítíš.
