Nonverbální terapie: Co to je a jak pomáhá, když slova nestačí

Nonverbální terapie je nonverbální terapie, přístup k psychoterapii, který pracuje s tělem, pohybem, výrazem a přítomností místo slov. Also known as somatická terapie, it nepředpokládá, že všechno, co člověk zažívá, lze vyjádřit řečí. Když jste unavení z toho, že se snažíte vysvětlit, proč se cítíte špatně, a nikdo vám nevěří — nebo když prostě nemáte slova — tady začíná nonverbální terapie. Není to magie, ale věda. Tělo si pamatuje to, co mozek zapomněl nebo se snažil potlačit. Napětí v ramenou, zadržovaný dech, zatváření očí — to všechno je jazyk, který terapeut umí číst.

Nejčastější formy expresivní terapie, metody, které využívají pohyb, umění nebo hru jako nástroje výrazu, se používají u lidí s úzkostí, traumatem nebo emocionální uzavřeností. Když dítě neví, jak říct, že ho rodiče zanedbávají, může si nakreslit obraz, kde je malý a samotný. Když dospělý nemůže promluvit o tom, jak ho zradil partner, může jen ztuhnout, když se o něm zmíní — a terapeut to vidí. terapie tělem, přístup, který spojuje fyzické napětí s emocionálními vzory se v Česku čím dál tím více používá i u lidí s vyhořením. Nejde jen o masáž. Jde o to, aby tělo znovu naučilo mozek, že je v bezpečí. Tělo si pamatuje, když bylo ohrožené. A nonverbální terapie ho pomáhá přesvědčit, že to už není pravda.

Nejde o to, že by slova byla špatná. Ale některé bolesti jsou příliš hluboké, příliš staré nebo příliš strašlivé, aby je bylo možné říct. A právě proto nonverbální terapie funguje. Není to náhrada za hovor — je to doplněk, který otevírá cesty, kde hovor zavřel dveře. Víte, jak se cítíte, když někdo řekne „chápu“, ale v očích máte jen prázdnost? Nonverbální terapie to nemá za úkol říct „chápu“. Má za úkol ukázat, že to chápe — bez jediného slova.

V naší sbírce najdete články, které se dotýkají přesně těchto věcí: jak komunikovat bez slov, jak terapeut vidí napětí v těle, jak humor nebo pohyb mohou otevřít cestu k hloubce, a proč někdy stačí jen sedět ticho — a být přítomný. Některé z těchto přístupů se objevují i v rodinné terapii, u dětí s autismem, nebo při léčbě závislostí. Nejde o nějakou zvláštní metodu pro „zvláštní lidi“. Jde o to, že každý z nás někdy potřebuje mluvit jinak — než slovy.