Stojíte před někým, kdo se vždycky drží na vzdálenosti. Neptá se, nevyjadřuje emoce, nechce společné večery, neřeší konflikty. Pro některé to zní jako klid. Pro jiné to zní jako chyba. Pro některé lidi to ale není volba. Je to schizoidní porucha osobnosti - trvalý vzorec odtažitosti, který nevypadá jako závada, ale je hluboká, vnitřní izolace, která se nechce odstranit. A přesto se dá pomoci.
Co je schizoidní porucha osobnosti opravdu?
Schizoidní porucha osobnosti není o tom, že je člověk „chladný“ nebo „nepřátelský“. Je to o tom, že emoce prostě nechce nebo neumí prožívat ve vztazích. Podle DSM-5 se charakterizuje třemi hlavními znaky: minimálním zájmem o mezilidské vztahy, omezeným projevem emocí a předností osamělosti. Není to autismus. Není to sociální fóbie. A není to jen „lidská zvláštnost“. Je to diagnóza, která se objevuje u 0,5 až 7,5 % populace, ale v Česku je diagnostikována jen u 2,3 % pacientů v ambulantní psychiatrii. Proč? Protože mnoho lékařů ji přehlíží. Často ji zamění za tížení, úzkost nebo dokonce jen „vysokou inteligenci“.
Osoba s touto poruchou nemusí cítit potřebu být „přijata“. Nemusí se jí líbit, když se někdo ptá, jak se má. Nemusí mít pocit, že by něco chybělo. A právě to je problém. Když nechcete změnu, jak ji dosáhnout?
Proč je psychoterapie jedinou skutečnou možností?
Farmakoterapie? Skoro žádná. Antidepresiva? Neúčinná. Antipsychotika? Neindikovaná. Podle Mojra.cz a NZIP.cz je psychoterapie prakticky jedinou možností léčby. A to ne proto, že by léky nebyly dostupné, ale protože problém není v chemii mozku. Problém je v tom, jak člověk vnímá svět a jak se v něm pohybuje - a to se dá měnit jen přes vztah.
Představte si, že jste se narodili do domu, kde se neříkalo „miluji tě“, ale „nech mě v pokoji“. Kde se neřešily emoce, ale ticho. Kde se nezkušenost s blízkostí stala normou. To je základ schizoidní poruchy. Léky to nezmění. Ale lidé ano.
Jak psychoterapie vlastně funguje?
Nejde o to, aby terapeut „přeměnil“ pacienta na extrovertního společníka. Nejde o to, aby se naučil smát na večírcích nebo říkat „jsem šťastný“. Jde o to, aby se naučil:
- rozpoznat, že má vůbec emoce - i když je nechce projevovat
- poznat, že jeho pocity mají smysl, i když je nikdo nechápe
- získat malé, bezpečné zkušenosti s blízkostí - bez tlaku
- pochopit, že jeho izolace není „správná“, ale jen „známá“
Nejčastější přístup je kognitivně behaviorální terapie (KBT). Ale ne tak, jak se používá u úzkostí. Tady se nepracuje s „strachem z lidí“, ale s „nechápáním, proč by měli lidé něco chtít“. Terapeut pomáhá pacientovi rozpoznat, že když se někdo ptá, „jak jsi?“, neznamená to, že se chce „zavést“. Může to znamenat jen, že se o něj trochu zajímá.
Dynamická psychoterapie se zaměřuje na minulost - jaké vztahy ve dětství ho naučily, že emoce jsou nebezpečné. Skupinová terapie mu umožňuje zkusit být „jen tak“ mezi lidmi, bez toho, aby musel „hrát“ nebo „vypadat normálně“. Rodinná terapie se používá, když rodina nepochopí, proč jejich syn neodpovídá na zprávy nebo se vyhýbá návštěvám.
Proč je léčba tak pomalá?
Představte si, že jste se vždycky vyhýbal světlu. Teď vás někdo přivádí do místnosti, kde je jen trochu světla. A říká: „Víš, můžeš se k němu přiblížit.“ Vy se nechcete přiblížit. Nechcete, aby vás světlo oslepilo. Nechcete, aby někdo řekl: „Proč se nechceš přiblížit?“
Takto se cítí pacienti s schizoidní poruchou. Terapie není o tom, aby se „napravili“. Je o tom, aby se naučili, že nejsou „špatní“ jen proto, že nechcete být jako ostatní. A to trvá. Dlouho.
Podle Psychiatrie pro praxi (2001) je krátkodobý program pro změnu osobnosti nedostatečný. Dlouhodobý je vzácností. V Česku má mnoho terapeutů o této poruše jen teoretické znalosti. Podle průzkumu Asociace českých a moravských psychologů (2023) pouze 18 % psychologů se během své praxe setkalo s touto poruchou více než pětkrát. To znamená, že mnoho lidí projde třemi, čtyřmi terapeuty, než najde někoho, kdo to opravdu chápe.
Co dělat, když se pacient nechce vrátit?
Nejčastější příběh: pacient přijde na první sezení. Přijde na druhé. A pak zmizí. Není to „neposlušnost“. Je to ochrana. Když jste se vždycky drželi na vzdálenosti, tak každý kontakt je hrozba. Každý dotaz je tlak. Každý „jak se máš?“ je výzva, kterou nechcete zvládnout.
Terapeut, který funguje, nevyžaduje „pokrok“. Vyžaduje přítomnost. Přijdeš? Dobře. Ne přijdeš? Dobře. Zítra přijdeš? Dobře. Není to o tom, aby se něco „změnilo“. Je to o tom, aby se člověk naučil, že někdo může být v jeho životě - a nechá ho být.
Na fóru MoJra.cz napsala uživatelka: „Život se schizoidní poruchou není žádný med. Nedá se léčit. Ale psychoterapie mi pomohla přežít.“
Kdo by měl hledat pomoc?
Není potřeba, aby byl člověk „trápěný“. Stačí, když se cítí „mimo“. Když mu je jedno, co o něm lidé myslí - ale přitom ho to nějak trápí. Když se cítí „jako robot“, který jen kopíruje chování, ale necítí nic. Když se mu zdá, že všechny vztahy jsou „nepřirozené“.
Nejde o to, aby se změnil. Jde o to, aby se naučil, že jeho způsob života není chyba. A že má právo na vztah - i když je jiný.
Co dělat, když máte rodinného příslušníka s touto poruchou?
Neříkejte: „Proč se nechceš zapojit?“
Neříkejte: „Všichni ostatní mají přátele.“
Neříkejte: „Můžeš to zvládnout, když chceš.“
Řekněte: „Vím, že ti je jedno, co si o tobě lidé myslí. Ale já tě mám rád. A když chceš, můžeme sedět ticho. Nebo můžeme mluvit. Ať už to bude jakkoliv.“
Nejde o to, aby se změnil. Jde o to, aby věděl, že ho nemusíte „napravit“. Jen že ho máte rádi - tak jak je.
Co se děje v Česku teď?
Na začátku roku 2025 začne první kontrolovaná studie kognitivně behaviorální terapie specificky upravené pro schizoidní poruchu osobnosti. Projekt „Poruchy osobnosti v české populaci“ z mapuje, jak se tato porucha projevuje u nás, a jaké metody fungují. Zároveň se připravuje aktualizace léčebných doporučení pro poruchy osobnosti - a poprvé bude schizoidní porucha mít vlastní kapitolu.
Je to malý krok. Ale pro lidi, kteří se cítí jako „nepřítomní vlastním životem“, je to větší než všechny léky na světě.
