Peer mentoring pro dospívající s PAS: Jak podporovat autistické teenagery skrze vrstevníky

Stojíte před tím, že vaše dítě s poruchou autistického spektra (PAS) se blíží k dospívání - a najednou se všechno změní. Škola, kde mělo dítě své rituály a jasná pravidla, už není dostatečně bezpečná. Kamarádi se začínají oddalovat, komunikace je náročnější, a vaše dítě se cítí ztraceno. Nejen vy jako rodič, ale i ono samo, hledá něco, co by pomohlo. Něco, co není terapie, není výuka a není kontrola. Něco, co je peer mentoring.

Co je peer mentoring v praxi?

Peer mentoring není terapie. Není to, kdy někdo někomu říká, co má dělat. Je to jednodušší - a zároveň mnohem silnější. Je to když mladý člověk bez nebo s PAS, který už něco zkusil, sedne k jinému dospívajícímu s autismem a řekne: „Vím, jak se to cítí. Pojďme to zkusit spolu.“

V Německu nebo ve Spojených státech to funguje. Dospívající s PAS se scházejí s vrstevníky, kteří mají podobné zkušenosti. Společně chodí do kina, cvičí, jedí obědy ve škole, učí se, jak se vyhnout konfliktům, jak říct „ne“ nebo jak si najít kamarády. Není to o tom, aby někdo „napravil“ autistické chování. Je to o tom, aby někdo řekl: „Ty nejsi špatný. Jsi jen jiný. A já tě chápu.“

V Česku to zatím neexistuje jako systém. Nejsou žádné oficiální programy, které by byly navržené speciálně pro dospívající s PAS. Organizace jako NAUTIS nebo ABA-Centrum se zaměřují na rodiče, na děti, na terapie - ale ne na vrstevníky, kteří by stáli vedle dospívajícího, ne nad ním.

Proč to v Česku chybí?

Nejde o nedostatek chce. Jde o to, že se o tom prostě neví. A když se o něčem neví, nevytváří se to. Většina podpory se stále orientuje na děti - na ranou intervenci, na ABA, na Son-Rise. A to je důležité. Ale dospívající nejsou děti. Oni potřebují jiné věci.

Dospívající s PAS potřebují:

• Chápání, ne korekci
• Volnost, ne instrukce
• Přátelství, ne terapii
• Kamarády, kteří nevidí jejich autismus jako „problém“

Peer mentoring to umožňuje. Ale v Česku to není v legislativě, není ve vzdělávacích plánech, není v rozpočtech obcí. A když není v systému, tak se to nevytváří.

Co se děje v praxi - a co můžete udělat vy

Některé rodiny už to dělají. Neoficiálně. Například matka z Olomouce, která našla 17letou dívku z třídy svého syna, která si s ním hrála na zahradě. Nebyla to terapeutka. Nebyla to asistentka. Byla to kamarádka. A ta kamarádka mu ukázala, jak se dělá káva, jak se vysvětluje, že jsi unavený, jak se řekne „můžeme si dnes půjčit hračku?“

Takové vztahy nejsou vzácné. Jsou jen neviditelné. Protože nejsou zaznamenané, nejsou financované, nejsou výzkumem. Ale fungují. Lepší než jakákoli terapie.

Takže co můžete udělat, pokud chcete, aby to fungovalo i u vašeho dítěte?

1. Hledejte kamarády, ne terapeuty. Nechte dítě být s lidmi, kteří ho nechávají být tím, kým je. Kdo se neptají, proč se nechce zapojit do hry. Kdo si prostě sednou vedle a začnou hrát. To je začátek.
2. Přemýšlejte o vrstevníkovi jako o mentorovi. Není potřeba, aby byl „výjimečný“. Stačí, aby byl trpělivý, otevřený a nekritický. Dítě s PAS může být dobrým mentorem pro jiné dítě s PAS - protože zná, jak se cítí být nechápán.
3. Spolupracujte se školou. Řekněte učitelům: „Máme v plánu, aby se mé dítě setkávalo s jedním kamarádem po škole. Můžete to podpořit?“ Většina učitelů chce pomoci. Jen nevědí, jak.
4. Nečekejte na organizaci. Vytvořte to sami. Stačí dvě rodiny, které se dohodnou. Jedna má dítě s PAS, druhá má dítě, které je trpělivé a zvědavé. Společně si najdou místo - knihovna, park, kavárna s klidným rohem. A začnou tam být. Každý týden. 30 minut. Ne víc.

Co může peer mentoring změnit?

Nejde o to, aby se dítě stalo „normálním“. Jde o to, aby se cítilo, že patří.

Ve studiích z USA a Německa se ukázalo, že dospívající s PAS, kteří mají pravidelné setkání s vrstevníky, mají:

• Menší úroveň úzkosti
• Větší sebevědomí
• Větší schopnost komunikovat své potřeby
• Větší připravenost na dospělost - na práci, na bydlení, na vztahy

A to všechno bez jediného terapeutického protokolu.

Představte si, že vaše dítě začne chodit na schůzku s kamarádem, který mu říká: „Já taky nemám rád hluk. Já taky potřebuju ticho. A já taky někdy nevím, co říct.“ A pak si společně sednou a vymyslí, jak se to řekne ve škole. Bez toho, aby někdo říkal, že to je „špatně“ nebo „nepřiměřené“.

Proč to funguje lépe než terapie?

Terapie je důležitá. Ale terapie je o tom, aby někdo „opravil“ něco, co je jiné. Peer mentoring je o tom, aby někdo řekl: „Tvoje jinakost je v pořádku. A já tě chci znát.“

Terapie je vedená dospělým. Peer mentoring je vedený dítětem. A děti znají jiné pravidla. Není potřeba, aby dítě s PAS mělo „správnou“ reakci. Stačí, aby mělo reakci. A kamarád ji přijme.

Ve škole se dítě s PAS učí, že musí být „normální“. V peer mentoringu se učí, že je v pořádku být sebou.

Kde začít? Praktický plán pro rodiče

Nechte se vést tímto jednoduchým plánem:

1. Prohlédněte si školní třídu. Kdo se k vašemu dítěti chová přirozeně? Kdo se nevyhýbá? Kdo se zastaví a řekne: „Co děláš?“ - a ne: „Proč to děláš?“
2. Pojďte na kávu s rodiči toho dítěte. Neříkejte: „Máte nějaký program?“ Řekněte: „Máme dítě s PAS. My hledáme někoho, kdo by se s ním mohl bavit. Bez cíle. Bez terapie. Jen tak.“
3. Nabídněte místo. U nás na zahradě. V knihovně. V parku. Neveřejně. Ne v centru. V klidu.
4. Dejte jim čas. První týden se možná neřekne ani slovo. Druhý týden se dítě přesune o pár metrů blíž. Třetí týden se začne podívat. Čtvrtý - a možná se začne smát.
5. Neříkejte „děkuji“ - říkejte „příště se uvidíme“. Nezatěžujte to větami o „pomoci“. Zůstaňte na úrovni přátelství.

Co dělat, když se nic neodehrává?

Někdy to nejde. Někdy se dítě nechce zapojit. Někdy se kamarád vytrácí. To je normální.

Neznamená to, že to nefunguje. Znamená to, že je potřeba jiný člověk. Jiné místo. Jiný čas.

Peer mentoring není nástroj. Je to vztah. A vztahy se nevytvářejí podle plánu. Vznikají - když se lidé najdou, a nechají se najít.

Co budeme mít za pět let?

Možná se v Česku začnou objevovat první programy peer mentoringu pro dospívající s PAS. Možná je budou financovat obce. Možná je budou zahrnovat školy.

Ale pokud nebudete začínat teď, tak se to nikdy nestane. Protože všechno, co je v systému, začalo někde jako nápad jedné rodiny. Jednoho učitele. Jedné kamarádky, která si sedla vedle dítěte, které se nechce zapojit.

Nečkejte na organizaci. Nečkejte na výzkum. Nečkejte na finanční podporu.

Čekáte na něco, co už existuje - jen ne ve vašem městě. A ne ve vaší škole. Ale v nějaké kuchyni. V nějakém parku. U nějakého dítěte, které se jen potřebuje setkat s někým, kdo ho pochopí.

Možná to bude vaše dítě. Možná to bude vaše dítě v budoucnu.

A možná to bude právě teď.