Relaps po krizové situaci není náhoda. Je to výsledek nezvládnutého stresu, zapomenutého plánu nebo chybějící podpory. Mnoho lidí, kteří překonali závislost, si myslí, že když přestanou užívat, je to konec. Ale pravda je jiná: prevence relapsu je právě ten dlouhý, pomalý proces, který začíná až poté, co se všechno zdá být v pořádku.
Co je vlastně relaps a proč se děje?
Relaps není jen opětovné užívání drogy nebo alkoholu. Je to návrat k chování, které vás dříve zničilo - a to i tehdy, když jste si toho vědomí nebyli. Krizová situace - třeba rozvod, ztráta práce, konflikt s rodinou, nebo jen náhodný den, kdy všechno působí jako příliš moc - je často ten jediný zápalný špunt, který všechno spustí.
Nejde o slabost. Nejde o to, že jste „nevydrželi“. Jde o to, že váš mozek a vaše nervy si pamatují, jak se cítilo, když jste užívali. A když se objeví tlak, stres nebo bolest, mozek automaticky říká: „Tohle znám. To mi pomůže.“
Proto se nesmíte spoléhat jen na vůli. Musíte si vybudovat nástroje. A ty nástroje se učíte - ne jednou, ale opakovaně, jako když se učíte jezdit na kole. A to je právě nácvik zvládání spouštěčů.
Co jsou spouštěče a jak je poznat?
Spouštěč není jen nějaký lidí nebo místo. Je to každý signál, který vám říká: „Zkus to znovu.“
Někdo má spouštěčem úzkost - ten nepříjemný tlak na hrudi, který se objeví, když se necítíte v bezpečí. Někdo má spouštěčem samota - když si sednete doma večer a nevíte, kdo vás opravdu vidí. Jiní se dostanou do rizika, když se ocitnou ve stejném místě, kde dříve užívali, nebo když se setkají s někým, kdo je stále závislý.
Nejčastější spouštěče, které potvrzují i terapeuti z terapeutické komunity Magdaléna, jsou:
- Úzkost a stres (zejména když se neumíte uvolnit)
- Samota a pocit, že nikdo nechápe
- Konflikty s rodinou nebo přáteli
- Uvolněné chvíle - víkendy, prázdniny, večery
- Počasí - například déšť, který vám připomíná časy, kdy jste byli „jen tak“
Nejlepší způsob, jak je poznat, je psát je. Každý den, když se cítíte zranitelně, napište: co se stalo? Co jste cítili? Co jste chtěli udělat? Po týdnu se podívejte zpět. Uvidíte vzory. A ty vzory jsou vaše mapy - neztratíte se, když víte, kde jsou pasti.
Co dělají úspěšné programy v České republice?
V Česku už desítky let fungují programy, které se nezaměřují jen na přestání užívat, ale na to, jak žít poté. Terapeutická komunita Magdaléna, která pomáhá lidem od roku 1999, má za základ týdenní setkání trvající jednu hodinu. Nejsou to terapie v klasickém smyslu. Jsou to tréninky zvládání.
Na každém setkání se lidé učí jednu věc: jak se chovat, když je všechno špatně. Například:
- Co dělat, když vás někdo zlobí a chcete utéct do alkoholu?
- Jak se uvolnit, když vám neustále běží hlava?
- Kdo vám může zavolat, když vás to „přímo zasáhne“?
Nejčastěji se používá jednoduchá technika, kterou doporučuje Všeobecná fakultní nemocnice v Praze: soustředění na dech. Sednete si, zavřete oči a představíte si, jak vzduch vstupuje do nosu - chladný - a jak vychází z úst - teplý. Opakujete to 5 minut. Neřešíte problém. Jen se vrátíte do těla. A to je krok, který vám dá prostor mezi pocity a reakcí.
Největší chyba? Dělat to jen jednou. Až se objeví krize, je pozdě. Nácvik je jako cvičení - musíte to dělat každý den, i když se vám nechce.
Chráněné bydlení: když potřebujete místo, kde vás nikdo neopustí
Když vyjdete z léčebného zařízení, nejste připraveni na svět. Svět je hlasitý, rychlý, plný pokušení. A vy jste slabý. To je pravda. A to je v pořádku.
Proto některá doléčovací centra v Česku nabízejí chráněné bydlení. Tam bydlíte půl roku až rok. Platíte nízký nájem. Musíte dodržovat pravidla - například nechat doma alkohol, docházet do programů, mít zodpovědnost. Ale máte i podporu. Každý den. Každý týden. Každý měsíc.
Lucie Faltinková, která v roce 2012 studovala tento model, zjistila, že lidé, kteří prošli chráněným bydlením, mají o 60 % nižší riziko relapsu ve srovnání s těmi, kteří jen „vyšli“ z léčby.
Proč? Protože tam nejsou jen „pravidla“. Jsou tam lidé. Lidé, kteří ví, co to znamená být v krizi. A kteří vás neopustí, když se zhroutíte.
Protikrizový plán: vaše osobní mapa pro přežití
Nejúčinnější nástroj, který se používá u lidí s duševním onemocněním a závislostí, je protikrizový plán. Není to nějaký složitý dokument. Je to jednoduchý seznam, který si vytvoříte s terapeutem.
Ukážu vám, jak vypadá plán z kavárny Green Doors, kde Lucie Špeváčková pracovala:
- Co mě přivede do krize? - například: „Když mi někdo řekne, že jsem ztracený.“
- Co jsem dělal, když jsem to cítil dříve? - „Zavolal jsem kamarádovi, který pije.“
- Co dělám teď? - „Zavolám terapeutovi. Nebo půjdu na procházku.“
- Kdo může pomoci? - „Maminka, Jana z podpůrné skupiny, telefonní linka 144.“
- Kde jsem bezpečný? - „Kavárna, kde pracuji. Moje pokoje.“
Tento plán vytisknete. Vložíte ho do peněženky. Víte, kde ho máte. A když se to všechno rozpadne, nečekáte na „příště“. Otevřete ho. A děláte to, co jste si naplánovali.
Je to jako navigace. Když se ztratíte, nečekáte, že vás někdo najde. Otevřete mapu. A jde to.
Proč některé programy selhávají?
Není to zbytečný nápad. Je to zbytečný přístup.
Nejčastější chyba? Neustálá podpora. Lidé přijdou na jedno setkání. Učí se něco. A pak to zanikne. Žádné opakování. Žádné sledování. Žádná odpovědnost.
Podle výzkumu z roku 2017, který cituje materiál Prevence rizikového chování, 80 % selhání případů je způsobeno tím, že:
- Programy nejsou kontinuální
- Informace nejsou přizpůsobené
- Nepočítají se s rodinným systémem
- Nepoužívají se skutečné nástroje - jen teorie
Je to jako byste šli na lékaře kvůli zlomené ruce, dostali jen kousíček papíru s nápisem „nepoužívejte ruku“ a šli domů. Bez bandáže. Bez fyzikální terapie. Bez návštěvy.
Prevence relapsu potřebuje systematičnost. Každý týden. Každý měsíc. Každý rok. A poté znovu.
Co se děje v budoucnosti?
Do roku 2027 by mělo být 60 % adiktologických služeb v Česku integrováno s péčí o duševní zdraví. To je velký krok. Protože většina lidí s závislostí má i jiné problémy - úzkost, depresi, PTSD.
V roce 2023 Ministerstvo zdravotnictví začalo testovat digitální nástroje, které sledují, kdy je klient v riziku. Například aplikace, která vás ptá: „Jak se dnes cítíš?“ a pak vám pošle upozornění, když jste dlouho neodpověděli. Nebo když jste napsali „nic nevadí“ - ale vaše hlasová intonace je napjatá.
To je budoucnost. Ale nezapomeňte: technologie nepřijde na místo člověka. Pouze ho podpoří.
Největší výzva zůstává: financování. Většina služeb v Česku je neziskových. A po ukončení léčby se většina podpory ztratí. Dle dat Adiktologického ústavu z roku 2023, 45 % lidí, kteří nemají pravidelnou následnou péči, relapsuje během prvních šesti měsíců. U těch, kteří mají plán, je to jen 22 %.
Takže co dělat?
Co můžete udělat dnes?
Nečekáte na „dobrý den“. Nečekáte na „všechno bude v pořádku“.
Udělejte tohle:
- Udělejte si svůj protikrizový plán - na papíře. Příští týden ho přečtěte. A znovu. A znovu.
- Naučte se dechovou techniku - 5 minut denně. Bez výjimek.
- Najděte jednu osobu, která vás neopustí. I když neví, jak pomoci. Jen tam bude.
- Navštěvujte skupinu - i když vám to nejde. I když se cítíte hloupě. I když nechcete.
- Neopouštějte se. Největší spouštěč není alkohol. Je to myšlenka: „Nemám toho stojí.“
Stabilita není cíl. Je to cesta. A každý den, kdy se rozhodnete nezavřít oči, kdy se rozhodnete neutečet, kdy se rozhodnete zůstat - to je váš úspěch. Ne v tom, že jste „neužívali“. Ale v tom, že jste zůstali.
