Stává se, že se během terapie cítíte, že něco nezapadá. Možná se necítíte dostatečně pochopeni, nebo si uvědomíte, že potřebujete pomoc v oblasti, kterou váš terapeut neovládá. To není selhání. To je přirozená část procesu. A když se rozhodnete, že potřebujete jiného odborníka, je důležité to říct správně - nejen pro vás, ale i pro něj.
Proč je v pořádku chtít jiného terapeuta?
Není to žádný zločin. Není to známka slabosti. Není to odmítnutí terapeuta. Je to známka dospělosti. Mnoho lidí si myslí, že když řeknou, že chtějí jiného terapeuta, znamená to, že jejich terapeut „nepomohl“. To je nesmysl. Někdy pomáhá jenom do určitého bodu. Někdy potřebujete někoho, kdo se specializuje na traumata, jiný na rodinné dynamiky, jiný na poruchy příjmu potravy. Terapeuti nejsou vševědoucí. A to je v pořádku.
Pokud se cítíte, že se terapie opakuje, že se nic nemění, nebo že se vám něco říká, co vás jenom zlobí nebo zmateně, je to signál. Není to o tom, že jste „nepřipraveni“. Je to o tom, že potřebujete jiný přístup, jinou energii, jinou zkušenost. A to je normální.
Kdy je nejlepší čas takovou žádost položit?
Není třeba čekat na konec terapie. Nejsou potřeba žádné „správné“ okamžiky. Ale je lepší to říct, když ještě máte nějaký vztah s terapeutem. Když se rozhodnete v polovině terapie, že potřebujete jiného, je to mnohem jednodušší než když se rozhodnete po dvou letech. V prvním případě ještě můžete spolu o tom mluvit. Ve druhém se může stát, že se vztah zahustí, že se vám oba budete cítit nejistě, a že budete muset přemýšlet o tom, jak to všechno uzavřít.
Nejlepší je to říct po nějakém sezení, kdy jste se cítili otevřenější. Když jste něco řekli, co vás zaujalo, nebo když jste se cítili trochu bezpečněji. Neříkejte to na začátku sezení, když ještě nejste „rozehřátí“. Neříkejte to na konci, když máte čas jen na pár vteřin. Najděte ten prostor, kdy ještě máte pár minut na to, abyste to řekli a aby vám terapeut mohl odpovědět.
Jak to říct - bez viny, bez útěku, bez obvinění
Nechcete, aby se cítil, že jste ho odmítli. Chcete, aby věděl, že jste si to promysleli - a že to je o vás, ne o něm.
Zkus to takto:
- „Cítím, že jsem prošel nějakým významným krokem a teď potřebuji jiný typ podpory.“
- „Něco se mi začalo jevit jako potřeba, kterou nemůžu řešit s tebou - a nechci, abychom to ignorovali.“
- „Myslím, že bych mohl/a potřebovat někoho, kdo se specializuje na [např. poruchy spánku, rodinné vztahy, traumata].“
- „Mohl/a bys mi doporučit někoho, kdo by to uměl lépe?“
Toto není útok. To je přiznání. To je důvěra. To je dospělost.
Neříkejte: „Ty mi nepomáháš.“ Neříkejte: „Jsi příliš pasivní.“ Neříkejte: „Myslím, že jsi špatný.“ To nevede nikam. To jenom zavře dveře.
Řekněte: „Potřebuji jiný přístup.“ To je fakt. To je objektivní. To je v pořádku.
Co se stane, když to řeknete?
Skvělý terapeut nezakáže. Nezlobí se. Nebere to jako osobní útok. Skvělý terapeut si řekne: „To je dobré. To je zodpovědné. To je pro klienta správné.“
Co se stane v praxi? Pravděpodobně vás zeptá:
- „Co přesně potřebuješ, co si myslíš, že jsem neuměl?“
- „Máš nějaký konkrétní směr, kam chceš jít?“
- „Chceš, abych ti pomohl najít někoho?“
Je to vaše pravomoc. Můžete říct: „Ano, rád/a bych, abys mi doporučil někoho.“ Nebo: „Nechám to na sobě, ale děkuju, že jsi o tom mluvil.“
Někteří terapeuti mají seznam lidí, které znají. Někteří se zeptají na své kolegy. Někteří vás přesměrují do centra, kde vám pomohou najít někoho podle vašich potřeb. To není výměna. To je předání. To je odborná péče.
Co když terapeut odmítne doporučit někoho?
Je to vzácné. Ale stává se. Některé terapeuty mají strach, že ztratí klienta. Někteří se cítí vinen. Někteří nevědí, koho doporučit. Někteří jsou jen nezkušení.
Když to udělá, nechte to být. Neváhejte říct: „Rozumím, že to pro tebe není jednoduché. Ale já potřebuji najít někoho, kdo mi pomůže v tomto směru.“
Potom si najděte někoho jiného sami. Vyhledejte na stránkách České asociace psychoterapeutů, na portálu psychoterapie.cz, nebo se zeptejte na klinického psychologa v nemocnici. Můžete se obrátit na svého lékaře, který vás může přesměrovat. Nebo se podívejte na registrační seznamy v oblasti, kde žijete - například v Olomouci je k dispozici seznam terapeutů na webu Krajské hygienické stanice.
Nejste zavázáni zůstat u někoho, kdo vás nezajímá. Nejste zavázáni zůstat u někoho, kdo nechce pomoci.
Co s předchozí terapií?
Nezapomeňte: terapie není výrobek, který si koupíte a pak ho vrátíte. Je to cesta. A každá cesta něco dává. I ta, kterou ukončíte.
Je vhodné se s terapeutem domluvit na přechodu. Můžete říct: „Chci, aby se všechno, co jsme spolu prožili, nepřestalo být důležité.“
Terapeut může napsat stručný přehled - ne formální zprávu, ale jen několik vět: co jsme řešili, co se změnilo, co ještě zůstává. To není povinné. Ale pokud to udělá, je to velký dar. To vám pomůže při přechodu k novému terapeutovi.
Některé nové terapeuty si to budou chtít přečíst. Některé ne. Ale mít to k dispozici vás uvolní. Víte, že jste nezačínali od nuly. Víte, že něco jste získali. A to je důležité.
Etiketa: Co dělat, co nechat
- Dejte mu čas. Nevyžadujte doporučení hned v prvním sezení. Nechte vztah vzniknout.
- Nepředpokládejte. Neříkejte: „Vím, že máš někoho.“ Nechte ho říct, co může.
- Nepřetěžujte ho. Nežádejte ho, aby vás představil osobně. To není jeho povinnost.
- Děkujte. I když odcházíte, děkujte mu za čas, za naslouchání, za to, že vás neopustil.
- Nepřestávejte být člověkem. Nemusíte být vždy „dokonalý klient“. Můžete být smutný, zklamaný, zlobivý. To je normální. Terapeut to ví.
Když se rozhodnete jít dál
Při přechodu k novému terapeutovi si dejte čas. Nezatěžujte se okamžitě novým nátlakem. Řekněte si: „Jsem tady, abych se naučil/a znovu věřit.“
Nejste ztracený. Nejste selhavší. Jste člověk, který se rozhodl pro sebe. A to je největší krok, který můžete udělat.
Terapie není o tom, aby vás někdo „vylečil“. Je o tom, aby vás někdo nechal být. A když tohle někdo neumí, je v pořádku říct: „Potřebuji někoho jiného.“
A to je úplně v pořádku.
