Stojíte před kamarádem, který se náhle zavřel, neodpovídá na zprávy, a když ho konečnězeptáte, co se děje, jen řekne: „Nevím, jestli to vydržím.“ Nebo vidíte studentku, která v kavárně pláče bez důvodu, a nikdo se k ní neoblíží. Nebo si v práci všimnete, že kolega, který dříve byl vždy veselejší, teď jen mlčí a vyhýbá se kontaktu. Co teď? Můžete něco udělat? Nebo je to jen jeho problém, který musí vyřešit s lékařem?
Ne. Není to jen jeho problém. A ne, nemusíte být psycholog, abyste mohli pomoci. Existuje něco, co každý z nás může dělat - a to je první pomoc v duševním zdraví. Není to terapie. Není to léčení. Není to ani řešení jeho života. Je to jednoduché: zastavit se, poslechnout, nechat ho být, a ukázat, že není sám.
Co je první pomoc v duševním zdraví?
První pomoc v duševním zdraví není něco, co se učí na univerzitě. Je to něco, co se naučíte v praxi - když někdo potřebuje, aby ho někdo viděl. V zahraničí se tomu říká Mental Health First Aid (MHFA), a existují certifikované kurzy, kde se lidé učí, jak rozpoznat příznaky deprese, úzkosti, panického útoku nebo sebevražedných myšlenek. V Česku takový standardizovaný systém zatím nemáme. Ale to neznamená, že nemůžete začít dělat to, co funguje.
Představte si, že někdo spadne a zlomí si nohu. Nejprve ho necháte ležet, nezvednete ho, nezavoláte sanitku. A co když někdo spadne do duševní krize? Nezvednete ho, neřeknete mu: „Vzpamatuj se!“ Nebo: „To je jen přechodné.“ První pomoc v duševním zdraví je přesně to samé - ale pro duši. Je to o tom, jak se k někomu chovat, když je vnitřně rozpadlý.
Šest klíčových kroků, které fungují
Na základě mezinárodních standardů a české odborné analýzy (Hudcová, 2022) lze první pomoc v duševním zdraví shrnout do šesti konkrétních kroků. Nejsou to teorie. Jsou to věci, které můžete dělat už dnes.
- Zajistěte bezpečí - fyzické i emocionální. Pokud je někdo v krizi, nejprve se ujistěte, že není v nebezpečí. Není v místě, kde by se mohl poškodit? Není v blízkosti zbraní, léků, nebo vysokých míst? Pokud ano, zůstaňte s ním. Nechte ho tam, kde je. Neodvádějte ho, neříkejte: „Poďme pryč.“ Nejprve ho udržte v klidu. Pokud je v domě, zavřete dveře. Pokud je venku, najděte klidné místo. Bezpečí je první věc, kterou potřebuje - i když o tom nemluví.
- Stabilizujte jeho stav. Když je někdo v panickém útoku, může dýchat jako by se topil. Neříkejte: „Dej si klid.“ Řekněte: „Dýchej se mnou. Jedna, dvě, tři…“ A dýchejte pomalu s ním. Nebo mu položte ruku na záda - jen lehce. Neříkejte nic, jen buďte přítomný. Většina lidí v krizi potřebuje jen to: někoho, kdo neuprchne, kdo neřeší problém, ale zůstává.
- Poslechněte - opravdu. Neříkejte: „Vím, jak se cítíš.“ Neříkejte: „Já jsem to prožil.“ Neříkejte: „To je hloupost.“ Jen se zeptejte: „Co teď cítíš?“ A pak zmlknete. Dva, tři, pět vteřin. Dost dlouho, aby mohl promluvit. Někteří lidé v krizi se cítí jako by byli v prázdné místnosti a nikdo je neslyší. Vy můžete být ten, kdo je slyší.
- Poskytněte praktickou pomoc. Neříkejte: „Zavolej lékaře.“ Řekněte: „Chceš, abych ti zavolal někoho, kdo ti může pomoct?“ Nebo: „Chceš, abych ti přinesl vodu nebo teplý nápoj?“ Nebo: „Můžu ti pomoci zavolat rodiče?“ Když je někdo v krizi, myšlení je zakázané. Neumí rozhodovat. Neumí zavolat. Neumí najít číslo. Vy můžete být ten, kdo to za něj udělá.
- Připojte ho k další podpoře. Neříkejte: „Jdi k psychologovi.“ Řekněte: „Mám číslo na krajskou linku pro duševní zdraví. Můžu ti ho zavolat, nebo ti ho přečíst?“ V Česku je to číslo 116 123 - linka pro duševní zdraví, kde vás poslechnou 24 hodin denně. Nebo: „Chceš, abych ti napsal několik kontaktů, které znám?“ Nechte ho rozhodnout. Ale nabídněte možnost.
- Chraňte ho před dalším poškozením. Pokud řekne: „Chci skočit z mostu.“ Neříkejte: „To neříkej.“ Neříkejte: „To neuděláš.“ Řekněte: „Nechci, abys to udělal. A já tady budu, dokud to nechceš.“ Nechte ho mluvit. Nezavírejte mu ústa. Pokud máte podezření, že plánuje sebevraždu, nechávejte ho sám. Zavolejte sanitku nebo policii. Nebo ho vezměte do nemocnice. To není zrada. To je láska.
Co první pomoc v duševním zdraví NENÍ
Není to terapie. Není to léčení. Není to to, že budete mluvit s ním o jeho dětství, o jeho rodičích, o jeho vztazích. To neumíte. A to ani nemusíte. První pomoc není o tom, aby se něco vyřešilo. Je o tom, aby se někdo necítil sám.
Není to také o tom, abyste se stali jeho přátelím na celý život. Necháte ho tam, kde je. Zůstanete s ním, dokud nebude v bezpečí. A pak odejdete. A to je v pořádku. Nejste jeho lékař. Nejste jeho psycholog. Jste jeho člověk. A někdy to stačí.
Není to ani o tom, abyste ho „vylečili“. Některé krize trvají týdny, měsíce, roky. Vaše úloha není ho „zachránit“. Vaše úloha je zastavit pád. A pak říct: „Teď je čas, aby ti pomohli ti, kdo to umí.“
Co dělat, když nevíte, co říct?
Největší strach lidí je: „Nevím, co říct.“ A to je v pořádku. Neříkejte nic, co nevíte. Neříkejte: „Všechno bude v pořádku.“ To nevíte. Neříkejte: „Měj se silně.“ To nechce slyšet. Neříkejte: „To je jen stres.“ To mu zní jako, že jeho bolest není reálná.
Řekněte prostě:
- „Děkuju, že jsi mi to řekl.“
- „Nemusíš to dělat sám.“
- „Jsem tady.“
- „Nemusíš nic dělat. Jen dýchej.“
- „Chci ti pomoct. Co potřebuješ teď?“
Největší síla v těchto větách není v jejich obsahu. Je v jejich přítomnosti. V tom, že někdo neuprchl. V tom, že někdo neřekl: „To je jen tvoje věc.“
Proč to v Česku není běžné?
V Austrálii, Kanadě, Spojených státech a mnoha evropských zemích se Mental Health First Aid učí ve školách, v práci, v týmech. V Česku to není. Víme, že se něco děje - ale nevíme, jak na to. Není to v našich zákoních. Není to v našich školách. Není to v našich pracovních plánech.
Je to jako kdybychom nevěděli, jak zadržet krvácení - a pak se divili, proč lidé umírají po úrazu. My v Česku máme příběhy o tom, jak se lidé zavřou, jak se ztratí, jak se nechají zemřít - a nevíme, jak jim pomoci. Protože nikdo nám neřekl, jak to dělat.
Nejde o to, že nejsme citliví. Jde o to, že nejsme vycvičení. A to se dá změnit.
Kde se můžete naučit?
Zatím neexistuje v Česku oficiální certifikovaný program MHFA. Ale existují místa, kde se to učí - jen to není zveřejněné.
- Český červený kříž nabízí základní kurzy první pomoci, které obsahují i psychosociální podporu - i když ne jako samostatný modul.
- Občanská sdružení jako Centrum pro duševní zdraví nebo Psychiatrie pro všechny pořádají výuky pro učitele, pracovníky sociálních služeb a občany.
- Školy od roku 2020 zahrnují do výuky základy duševního zdraví - ale ne všechny. A ne všechny vyučují, jak pomoci.
- Online: Hledejte kurzy od Global First Aid Centre nebo MHFA England - některé jsou v angličtině, ale jsou přístupné. A některé organizace je překládají do češtiny.
Nečekáte na to, až se něco změní. Začněte tady. Začněte teď. Přečtěte si něco o tom. Zkuste si představit, že jste v té situaci. A pak se rozhodněte: „Jestli někdo ztratí klid, já nebudu ten, kdo se otočí.“
Co dělat, když jste vy v krizi?
Nejste jen ten, kdo pomáhá. Můžete být i ten, kdo potřebuje pomoc. A to je v pořádku.
Pokud se cítíte, že už to nevydržíte - zavolejte 116 123. Je to bezplatná linka, která vás poslechne. Bez hodnocení. Bez otázek. Jen poslech.
Nebo řekněte někomu: „Cítím se špatně. Potřebuji pomoct.“ Neříkejte: „Je to jen stres.“ Neříkejte: „Nechci být zátěží.“
První pomoc v duševním zdraví není jen pro ostatní. Je to i pro vás.
Co se stane, když to uděláte?
Nezvládnete všechno. Nezachráníte každého. Někdo se může zavřít i poté, co jste s ním mluvil. To je v pořádku. Vaše úloha není záchrana. Vaše úloha je přítomnost.
Už jste změnili něco. Možná jste mu ukázali, že život neznamená být sám. Možná jste mu dali něco, co si nikdy nevěřil: že někdo ho vidí. A to je víc, než většina lidí dostane v celém životě.
Příště, když někdo řekne: „Nevím, jestli to vydržím.“ - neříkejte: „Bude to lepší.“
Řekněte: „Já tady jsem. A neodejdu.“
