Práce s počítačem v psychologických intervencích: Jak digitální nástroje mění terapii

Digitální terapie už není budoucnost - je to součást každodenní reality. Lidé, kteří se báli jít k terapeutovi, teď otevřou aplikaci na telefonu a začnou pracovat na svém duševním zdraví. Bez nutnosti opouštět dům, bez strachu z pohledu, bez čekání na volné termíny. V Česku už tisíce lidí využívají online sezení, mobilní aplikace nebo virtuální reality jako nástroje na zvládání úzkosti, depresí nebo fobií. A nejde jen o komfort. Tyto nástroje přinášejí pomoc tam, kde žádná nebyla.

Proč lidé volí online terapii místo tváří v tvář?

Nejčastější důvod? Anonymita. Podle výzkumů 73 % lidí, kteří používají digitální nástroje pro duševní zdraví, říká, že by nikdy nevyhledalo prezenční pomoc. Nejde jen o strach z osudového pohledu. Mnozí se bojí, že je někdo uvidí v čekárně, že je poznají kolegové, nebo že se budou cítit jako „nemocní“. Online prostředí to odstraňuje. Stačí počítač, stabilní internet a ochota se otevřít.

Pro některé je to otázka přístupnosti. Kdo žije ve vesnici, kde není žádný psycholog, nebo má fobii cestování, může online terapii považovat za jedinou možnost. To platí i pro lidi s těžkými fobiemi - například arachnofobii nebo sociální úzkostí. Pro ně je jen myšlenka na návštěvu kanceláře paralyzující. Online prostředí jim dává prostor, kde se mohou začít uvolňovat pomalu, bez tlaku.

Největší skupinou uživatelů jsou mladí dospělí ve věku 18-35 let. Tvoří 68 % všech, kdo používají aplikace pro duševní zdraví. Pro ně je technologie přirozená. Nemají problém s nahráváním videa, psaním zpráv nebo používáním chatbotů. Pro ně je terapie na telefonu stejně běžná jako online bankovnictví.

Co se skutečně děje během online terapie?

Nejčastější forma je videohovor. Terapeut a klient se spojí přes zabezpečenou platformu - často s vlastním číslem, aby nebylo nutné sdílet osobní kontakty. Sezení trvá 50 minut, stejně jako při klasické terapii, a stojí 800-1500 Kč. Ceny jsou téměř stejné jako u osobních schůzek. Rozdíl je v tom, jak se vztah vytváří.

Terapeuti říkají, že online komunikace vyžaduje jiné dovednosti. Místo pohledu do očí a tělesného jazyka se musí zaměřit na slova. To znamená, že každá věta musí být pečlivě zvolená. Technika, kterou odborníci nazývají „intentional writing“, je klíčová. Nejde jen o to, co se říká, ale jak se to říká. Empatie se projevuje v tónu, v pauzách, v opakování citátů, v přiznání, že se něco nechápe.

Podle terapeuty Michaely Čermákové trvá přechod na online formu průměrně 2-3 měsíce. Terapeuti musí naučit své ruce, jak mluvit jinak. Mnozí z nich nejprve pociťují nejistotu. „Nevím, jestli klient opravdu slyší, co říkám,“ říkají. Ale postupně se učí, že přítomnost neznamená fyzickou blízkost. Některé studie dokonce ukazují, že při chatování lidé cítí větší „presence“ - pocit, že jsou skutečně spolu, i když jsou v různých městech.

Virtuální realita: Když se strach stává reálným

Největší přelom přišel s virtuální realitou. Brněnští vědci vyvíjejí systém, který kombinuje VR s měřením biosignálů - srdeční frekvencí, potenčními odpověďmi, dýcháním. Když klient s arachnofobií vstoupí do virtuální místnosti s pavoukem, systém vidí, jak mu zrychlí tep. Terapeut pak může okamžitě upravit intenzitu expozice. Nečeká na slova klienta. Vidí, když je příliš přetížený.

To je rozdíl oproti tradiční expozici. Tam se klient musí sám rozhodnout, jestli chce podívat na obrázek pavouka, nebo se podívat na něj z dálky. Terapeut se musí spoléhat na jeho slova: „Je to ještě moc?“ „Můžu to zkusit znovu?“ V virtuální realitě je to přesnější. Můžeš postupovat krok za krokem, bez rizika, že klient zpanikaří a zruší celou terapii.

Tato technologie se používá nejen pro fobie. Testují ji i u PTSD, úzkostí a dokonce u poruch příjmu potravy. Klient si vytvoří virtuální kuchyni, kde se mu nabízí jídlo, a systém sleduje, jak reaguje. Všechno se děje v bezpečném prostředí, kde se neztratí ani jedna detailní reakce.

Co funguje a co ne?

Není všechno stejné. Metaanalýzy potvrzují, že online terapie je nejúčinnější u strukturovaných přístupů, jako je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). U depresí, úzkostí a obsedantně-kompulsivní poruchy má stejnou účinnost jako terapie tváří v tvář. V jedné studii z roku 2023, která zahrnovala 22 aplikací, lidé s mírnou až středně těžkou depresí dosáhli významného zlepšení symptomů po 8 týdnech používání aplikací.

Ale tam, kde je potřeba hluboká emocionální propojenost, online prostředí selhává. Psychodynamická terapie, která se zaměřuje na minulost, rodinné vzorce a nevědomé motivace, má v digitální formě nižší úspěšnost. Stejně tak se online nástroje nevyplatí u těžkých psychotických poruch, sebevražedných myšlenek nebo akutních krizí. V těchto případech je potřeba okamžitá fyzická přítomnost, možnost přímo zasáhnout, přivést člověka do nemocnice.

Simona Papežová z Psychiatrické společnosti to říká jasně: „Když vidíte hlavu a nevidíte, jestli je člověk od hlavy níže v obrovské tenzi… To přes počítač nepoznáte.“ Tělesný jazyk, pohyb ruky, nádech, který se zastaví - to všechno ztrácíte. A to je velká ztráta.

Aplikace, které fungují - a které ne

V Česku dominují tři platformy: terapie.cz, Opatruj.se a Kogito. Kogito je speciálně navržená pro těhotné ženy a ženy po porodu, které trpí úzkostí nebo depresí. Aplikace poskytuje psychoedukaci, cvičení na uvolnění, a připojení k terapeutům. V jednom měsíci jí použilo přes 12 000 žen.

Na druhé straně existuje spousta „aplikací“, které jsou jen marketingem. Chatboti, kteří odpovídají na otázky jako „Jak se cítíš?“ a pak posílají pozitivní věty, nejsou terapie. Mohou pomoci jako první pomoc, ale ne jako léčba. Podle odborníků je klíčové, aby aplikace byly vyvinuty v spolupráci s psychology, s klinickými testy a s možností připojení k lidskému terapeutovi, pokud je to potřeba.

Mezinárodní aplikace jako Headspace nebo BetterHelp mají větší rozsah, ale v Česku je jejich podpora často omezená. Není jasně stanoveno, kdo je terapeut, jaké má kvalifikace, jaké je zabezpečení dat. To je riziko.

Kdo by měl online terapii zkusit - a kdo ne?

Online terapie je skvělá volba, pokud:

• Trpíte mírnou až středně těžkou depresí, úzkostí nebo OCD
• Máte fobii cestování, sociálního kontaktu nebo jste v odlehlé oblasti
• Chcete začít s terapií, ale máte strach z první návštěvy
• Chcete mít přístup k terapeutovi v noci nebo v víkend

Není vhodná, pokud:

• Trpíte psychózou, schizofrenií nebo akutní sebevražednou náladou
• Potřebujete okamžitou fyzickou pomoc
• Nejste schopni pracovat s technologií - neumíte používat videohovor nebo aplikaci
• Chcete hlubokou psychodynamickou práci s minulostí

Je důležité si uvědomit: digitální nástroje nejsou náhradou za terapeuta. Jsou doplňkem. A někdy - a to je nejdůležitější - jsou jedinou cestou, jak se vůbec někdo zeptá: „Můžu dostat pomoc?“

Co terapeuti potřebují vědět

Přechod na online terapii není jen o technice. Je to o změně přístupu. Terapeut musí umět:

• Psát s empatií - každá věta musí mít cíl
• Navazovat důvěru bez tělesné přítomnosti
• Řešit technické problémy - přerušené spojení, chybějící zvuk
• Mít záložní kanály - SMS, e-mail, telefon
• Stanovit jasné pravidla - co dělat, když klient neodpovídá tři dny

Největší problém? Nedostatek školení. „V posledních 10 letech přibyly úvazky psychiatrů a psychologů, ale jejich počet nestačí,“ říká Papežová. A ti, kdo jsou, nejsou všechny připraveni na digitální svět. Potřebují kurzy, které je naučí, jak pracovat s videem, jak reagovat na emocionální výbuchy přes obrazovku, jak zjistit, kdy je klient v krizi, i když neříká slovo.

Bez toho se online terapie může stát pouze technickým nástrojem - bez lidského srdce.

Budoucnost je tu - a je přístupná

Trh digitálních nástrojů pro duševní zdraví v Česku se do roku 2025 má zvýšit o 45 %. To znamená, že každý druhý klient, který hledá pomoc, bude používat online formu. Projekt pro běloruské obyvatele, který v prosinci 2022 měl 50 000 návštěvníků, ukazuje, že lidé hledají pomoc - i když jsou v útěku, v tajnosti, v nejistotě.

Digitální terapie neznamená, že budeme mít méně lidí. Znamená, že budeme mít více lidí, kteří dostanou pomoc. Více žen, které se dříve neodvážily mluvit. Více mužů, kteří se báli, že budou považováni za slabé. Více studentů, kteří neměli čas jít na schůzku. Více lidí, kteří by jinak zůstali sami.

Není to dokonalé. Ale je to lepší než nic. A někdy je to všechno, co potřebujete - aby někdo řekl: „Jsi tu. A já tě slyším.“