Jak vysvětlit dítěti, že jde na psychologa: Praktický průvodce pro rodiče

Největší chyba, kterou rodiče dělají, když dítěti říkají, že půjde na psychologa: říkají to jako tajemství. Ne jako podpora. Ne jako spolupráce. Ale jako poslední nádech, když už všechno selhalo. A dítě to hned čte: „Něco se se mnou špatně děje. Něco je se mnou špatně.“

Nejsou to děti, které se bojí psychologů. Jsou to děti, které se bojí, že je rodiče nechají samotné s něčím, co nechápou. Nebo že je to znamení, že jsou „špatná“ nebo „neučitelná“.

Neříkejte: „Jdeme tam, protože nevíme, co s tebou dělat“

Toto je věta, kterou mnoho rodičů řekne v úzkosti. Ale neříkejte ji. Nikdy. Ne proto, že je nepravdivá - možná opravdu nevíte, co dělat. Ale protože dítě to slyší jako odsouzení. Jak byste cítili, kdyby vám někdo řekl: „Jdeme k lékaři, protože nevíme, co s tebou dělat“?

Raději řekněte:

• „Všimli jsme si, že ti někdy není dobře. A chceme ti pomoct najít, co ti pomůže být klidnější.“
• „Je to jako když máš bolest hlavy - jdeš k lékaři. Tady jde o to, jak se cítíš uvnitř. A někdo, kdo to umí slyšet, ti pomůže.“
• „Chceme spolu zjistit, co ti brání být šťastnější. A co bychom mohli dělat jinak, abychom ti pomohli.“

Tyto věty neobviňují. Neoznačují. Neříkají, že je něco špatně. Říkají: „Jsme spolu. A myslíme na tebe.“

Neříkejte: „Jdeme k doktorky“

Mnoho rodičů říká: „Jdeme k doktorky“ nebo „k lékařce“. Ale dítě si vzpomene na jeho poslední návštěvu u pediatra - štěkání, jehož se bojí, jehož nechápe, když mu dají něco na krk, když ho pustí do místnosti, kde je všechno bílé a chladné.

Psycholog není lékař. Psycholog není ten, kdo ti dá injekci. Psycholog je ten, kdo sedí vedle tebe, ptá se, co tě baví, co tě trápí, co se ti zdálo v noci. A když si řekneš, že to je jenom hovor - tak je to jenom hovor.

Řekněte: „Jdeme na hovor s někým, kdo se věnuje tomu, jak se děti cítí. A ten hovor je v pohodlném koutku, s hračkami, kresbami, a nemusíš odpovídat, pokud nechceš.“

Připravte si výklad předem

Nechte si čas. Neříkejte to v autě, když se blížíte k budově. Neříkejte to večer, když jste unavení. Neříkejte to před spánkem, když se dítě už chystá do postele.

Podle odborníků z Masarykovy univerzity je nejlepší, když si rodič předem napíše, co chce říct. Ne proto, že byste měli číst z papíru. Ale proto, že když si to přemýšlíte, přijdete na to, co opravdu chcete říct - a ne to, co vás napadne v okamžiku paniky.

Co můžete napsat:

• Co jste si všimli? („Všimli jsme si, že se v posledních týdnech nechceš bavit s kamarády.“)
• Co se vás týká? („Máme strach, že se ti nezdaří něco, co dřív šlo.“)
• Co chcete? („Chceme, abys se cítil lépe. A my chceme vědět, jak.“)

Toto je váš scénář. Ne přednáška. Ne výtky. Jen vaše pravda. A dítě to cítí. Když mluvíte klidně, přesně, bez obvinění - dítě ví, že to není trest. Je to pomoc.

Co se stane při první návštěvě?

Děti se obávají toho, že je budou vyslýchat jako na zkoušce. Nebo že budou muset vyplňovat testy. Nebo že budou muset říct něco, co nechtějí.

Ve skutečnosti je první návštěva něco úplně jiného. Většinou:

1. Psycholog se nejprve poradí s vámi - rodiči - o tom, co se děje. To je jenom informace, ne vyšetřování.
2. Potom přijde dítě. Psycholog ho nechá sedět. Ptá se: „Co ti nejvíc baví?“ „Kdo je tvoje nejlepší kamarádka?“ „Co tě dnes baví?“
3. Pokud je dítě malé, bude mít hračky, barvičky, pískovník. Psycholog se s ním bude hrát. A bude sledovat, jak se chová. Bez otázek.
4. Nikdo ho nezatlačí, nevyžaduje odpovědi. Pokud dítě mlčí - je to v pořádku. Psycholog to ví. A čeká.

První návštěva není diagnóza. Je to setkání. Jako když se poprvé seznámíte s novým učitelem. Ne všichni se hned políbí. Ale někdy se začne důvěra budovat až po třetí návštěvě.

Co když dítě řekne: „Nechci tam jít“?

To je normální. A neznamená to, že jste se někde spletli.

Řekněte: „Můžeš mít strach. Já taky mám strach, když jdu někam, kde nevím, co bude.“

A pak: „Nemusíš říkat nic, co nechceš. A nemusíš jít, pokud ti to nebude dělat dobře. Ale my se tam chceme podívat - protože ti chceme pomoct.“

Nikdy neříkejte: „Jinak budeš mít trest.“ Neříkejte: „Jinak ti nekoupím ten hračku.“

Když použijete terapii jako nástroj k trestání, dítě si zapamatuje: „Psycholog = trest.“ A to zničí všechno.

Co když dítě chce jít sám?

Od 15 let může dítě v Česku navštěvovat psychologa bez vaší souhlasu. Ale to neznamená, že byste měli být vyděšení. To znamená, že dítě už je dost velké, aby vědělo, že potřebuje pomoc - a že se odváží ji požádat.

Neříkejte: „Ty jsi ještě malý.“

Řekněte: „Jsem pyšný, že jsi to řekl. A jsem tu, abych ti pomohl, když budeš chtít.“

Některé školy mají školní psychologa. A dítě může jít na hovor bez toho, aby muselo říct rodičům. Ale pokud se chce dlouhodobě léčit - potřebuje souhlas rodičů. A pokud se rodiče odmítnou podílet - je to problém. Ne dítěte. Ale rodičů.

Psycholog nebo psychiatr? Co je co?

Psycholog nevypisuje léky. Psycholog se baví. Mluví. Kreslí. Hraje. Sleduje. Poslouchá.

Psychiatr je lékař. Může diagnostikovat poruchy a předepisovat léky. Ale většina dětí nikdy psychiatra nepotřebuje. Většina dětí potřebuje jen někoho, kdo jim pomůže pochopit, co se děje uvnitř.

První krok je vždy psycholog. Pokud se ukáže, že potřebujete léky - psycholog vás přesměruje. Ale to je výjimka. Ne pravidlo.

Co dělat, když se rodiče bojí psychologa?

Někteří rodiče se bojí psychologa sami. Protože kdysi byli v terapii a byla to špatná zkušenost. Protože si myslí, že „psycholog je pro šílence“. Protože se bojí, že se o jejich rodině dozví něco, co nechtějí, aby se vědělo.

Ale pokud se rodič bojí, dítě to cítí. A dítě si řekne: „Takže tohle je něco špatného. A rodiče se bojí. Takže to musí být špatné.“

Nejlepší, co můžete udělat: řekněte dítěti: „Mám strach, že to neuděláme dobře. Ale chci to zkusit, protože tě mám rád.“

Nebo: „Já jsem dřív nevěděl, co je psycholog. A teď vím, že je to někdo, kdo pomáhá lidem být šťastnější.“

Nezakrývejte svůj strach. Ale nechte ho být vaší věcí. Ne dítěte.

Když dítě řekne: „Nemám žádný problém“

Toto je nejčastější odpověď. A je úplně normální. Děti nechápou, že „mít problém“ neznamená „být špatný“. Problém je jen něco, co nejde tak, jak by mělo.

Řekněte: „Nevím, jestli máš problém. Ale já mám pocit, že něco není v pohodě. A já chci, abys se cítil lépe. A tohle je jen jeden způsob, jak to zkusit.“

Nechte ho. Nezatlačujte. Nevyžadujte odpověď. Nechte to tam. A pak v příštích dnech řekněte: „Včera jsem se ptal, jestli chceš jít na hovor. A já to ještě jednou chci říct: já tě mám rád. A chci, abys byl šťastnější.“

Toto není výzva. Je to přiznání. A dítě to slyší.

Co když se dítě zatím nechce vyjádřit?

Ne každý dítě začne mluvit hned. Některá děti potřebují tři návštěvy, než se začnou otevírat. Některá děti si jenom sednou, nakreslí obrázek a půjdou domů.

Psycholog nevyžaduje slova. Vyžaduje přítomnost. A důvěru.

Neříkejte: „Proč jsi nic neřekl?“

Řekněte: „Děkuju, že jsi tam byl. To je důležité.“

Co když se dítě po návštěvě vrátí a řekne: „Bylo to v pořádku“?

Toto je váš největší úspěch.

Neříkejte: „Tak co ti řekl?“

Řekněte: „To je skvělé. Já jsem rád, že jsi se tam cítil v pohodě.“

Neptejte se na detaily. Nevyžadujte výpověď. Neříkejte: „Tak co ti řekl?“

Psycholog není informátor. Je to místo, kde dítě může být samo se sebou. A to je důležitější než jakýkoliv výsledek.

Chcete-li vědět, jak to šlo - zeptejte se psychologa. Ne dítěte. Dítě potřebuje věřit, že jeho slova jsou jeho. A že nebudou předávány.

Co dělat, když dítě řekne: „Já potřebuju psychologa“?

To je největší důkaz dospělosti, který můžete jako rodič dostat.

Nechte ho. Neříkejte: „Jsi ještě malý.“

Řekněte: „Jsem pyšný, že jsi to řekl. A já ti pomůžu, abys šel.“

Připravte se. Zavolejte. Nastavte termín. A řekněte: „Já tě mám rád. A já tě podporuju.“

A to je všechno. Ne víc. Ne míň.